Archiv pro štítek: Turecko

Německo se rozprostírá v západní části Střední Evropy, jeho severní část zabírá Severoněmecká nížina, sahající až k Severnímu a Baltskému moři. Pozůstatkem činnosti pevninského ledovce je Meklenburská jezerní pahorkatina s četnými jezery a morénami. Směrem na jih se povrch země postupně zvedá do menších či větších pohoří. Na jihu se rozkládá Švábsko-bavorská kotlina.

Směrem k Dunaji povrch území postupně klesá, je pokryt silnou vrstvou říčních nánosů, do kterých se vrezávajú řeky stékající z Alp. Za koncovými morénami vysokohorských ledovců vzniklo v jižní části Německa několik jezer (Bodamské, Chiemske, Ammersee …). Na jižní hranici se vypínají nejvyšší pohoří Německa, Algauské Alpy a Bavorské Alpy. Podnebí této země je mírně. Ovlivňuje ho na severozápadě relativně teplé Severní moře. Pobřeží na severovýchodě ovlivňovány Baltským mořem je mnohem chladnější. Mnohé pohoří mají přes zimu stálou sněhovou pokrývku. V severním Německu jsou velké plochy vřesovišť (jsou zarostlé mechem, trávou a lišejníky). Kyselé deště poškodily velké rozlohy lesů.

Historicky tuto nejlidnatější zemi EU stále provázelo její sjednocování a drobení na malé státy. Ani jedno z velkých měst si nedokázalo získat nadvládu na delší dobu, místní vládci prosazovali své osobní ambice a politické zájmy a tím přispěly k tomu, že Německo zanechalo ve vývoji evropského myšlení hluboké stopy. Vznik novodobého státu souvisí se založením druhé německé říše v roce 1871 na čele s kancléřem Otto von Bismarckem, charakter země však prošel velkou změnou v důsledku vojenské porážky roce 1918 a opakovaně v 1945. Ke sjednocení země, rozdělené po 2. světové válce na lidově demokratické východní a kapitalistický západní republiku, došlo v roce 1990.
Země představuje od 19. století významnou průmyslovou sílu. Německo je v pořadí třetí technologicky a ekonomicky nejvyspělejší zemí na světě. Zároveň je i třetím největším producentem automobilů na světě (po USA a Japonsku). Strategický vliv na jeho výkonnou ekonomiku má jeho nerostné bohatství. Má bohaté zásoby nerostných surovin (černé uhlí, železná ruda, kamenná sůl, měděné a hořčíkové rudy, trochu ropy). Navzdory významné výrobě elektrické energie v atomových elektrárnách a dobrému využití potenciálu řek, je země odkázána na značný dovoz elektrické energie. V Německu jsou zastoupeny všechna průmyslová odvětví, silné je i zemědělství. Nejrozsáhlejší průmyslovou oblastí je Porúří, které je známé ocelářství, strojírenstvím a chemickým průmyslem. Těžký průmysl reprezentují zejména: hutnictví železa (dovážená železná ruda), výroba oceli, hutnictví barevných kovů a výroba hliníku. Vedoucím odvětvím hospodářství však je strojírenský průmysl orientovaný na vývoz, dalším významným odvětvím je elektrotechnický, elektronický průmysl, jemná mechanika a optika. Centry textilního průmyslu jsou města Wupertal a Krefeld. Loďařský průmysl je soustředěn v největších přístavech (Hamburk, Brémy a Rostock).
Rozvinuté zemědělství Německa je postaveno na intenzivní výrobě z větší části na rodinných nebo soukromých farmách. Velké státní a družstevní podniky stát zlikvidoval zejména ve východní části a prodal jejich soukromníkům. Německo je druhou zemí na světě v produkci ječmene a piva. Na orné půdě se dále pěstují pícniny, žito, brambory, pšenice, cukrová řepa. V údolí Horního Rýna se rozprostírají vinice, ovocné sady a zeleninové plantáže. Významný je i stájový chov skotu (mléko) a prasat. Potravinová soběstačnost státu je domácí produkcí pokryta na 90%.

Na německém trhu práce existuje velká konkurence. Německý trh práce je však charakteristický také značnými regionálními rozdíly. V západní části země je zaměstnanost na mnohem vyšší úrovni než na východě (výjimku tvoří pouze Berlín a jih bývalé NDR). Pracovní trh v Německu je značně atraktivní pro kvalifikované pracovníky zpoza hranic. Hlavní nedostatek pociťuje Německo v oblasti médií, IT technologií, ve výzkumu a vývoji, bankovním a finančním sektoru, cestovním ruchu, zdravotnictví, gastronomii a v zemědělství.

Pracovní týden v Německu představuje 36 – 40 hodin, dovolená trvá 25 až 30 dní (plus státní svátky). Pracovní den trvá většinou od 8:00 do 17:00. Minimální mzda není stanovena, průměrná hodinová mzda je 20 Eur, přičemž mzda se domlouvá na základě kolektivní smlouvy. Legálně jsou tak písemné tak ústní pracovní smlouvy.

Hlavní informace o Německu

Průměrná výška mzdy

Z asi 75 milionů obyvatel Německé spolkové republiky, má cca 91 % má německé státní občanství. Zbytek, tedy asi 7 milionů obyvatel jsou přistěhovalci z různých zemí. Ze zemí Evropské unie žije v Německu 2,2 milionů obyvatel, z toho 528 318 italské státní příslušnosti, přes 380 000 polské a skoro 300 000 řecké. Z evropských zemí, které nejsou členy EU, žije v SRN 3,2 milionu lidí a z toho asi 1 milion ze zemí bývalé Jugoslávie. K 31.12. 2007 mělo z celkového počtu 7 255 949 obyvatel jiné státní příslušnosti 1 713 551 tureckou státní příslušnost.

Jak došlo ke přistěhovalectví z Turecka?
V roce 1961 začalo po podpisu smlouvy s Tureckem oficiální najímání levných pracovních sil z Turecka pro Německý průmysl. Nejprve byli tito pracovníci po dvou letech „rotováni“ za jiné, později najímáni na neurčito. Celkem jich do Německé spolkové republiky přišlo v této první fázi na 740 000. Potom, co krize v roce 1973 donutila Německo rekrutování ukončit, příliv tureckých občanů pokračoval díky slučování rodin, jež bylo povoleno v roce 1974. Tzv. druhá generace byly děti prvních gastarbeiterů, které se v Německu narodily nebo se za rodiči přistěhovaly. Dnes dorůstá generace třetí, která se jen stěží dá označit za přistěhovalou. A tak se z nenápadné menšiny určené k práci na německém ekonomickém zázraku stali trvalí obyvatelé Německa a Německo objevilo menšinu s rostoucím vlivem islámu a s nejasným vztahem k hostující zemi, která i po generacích odmítá přetrhat spojení s Tureckem.

V Německu dnes žije na 2,4 – 2, 8 milionu Turků, přičemž jen 600 000 z nich má německou národnost. Podle některých statistik z poslední doby se, na rozdíl od první generace, která ještě s návratem počítala, z dnešních Turků s tím 83 % nepočítá a 62 % ze 132 000 berlínských Turků chce zažádat o německé občanství.

Na rozdíl od muslimů v Nizozemí nebo ve Francii nepocházeli Turci z kolonií hostující země a jejich stálé začlenění nebylo nikdy plánováno. V důsledku dezindustrializace byla objevena menšina zatížená sociálními problémy, pro kterou je třeba redefinovat místo v Německu. Podle Marie-Luise Beckové, vedoucí úřadu pro integraci při Spolkovém sněmu, Německu dlouho trvalo samotné uznání faktu, že je imigrační zemí, a o integraci se začalo starat s velkým zpožděním. Teprve šok z nuceného dočasného přijetí skoro půl miliónu uprchlíků z Balkánu, problémy se zapojením bývalé NDR do západního ekonomického systému a probíhající reformy sociálního státu vynesly problémy německé společnosti do popředí. Turci se tak po roce 1990 stali menšinou, jejíž trvalá přítomnost je sice faktem, ale která přes dlouhý pobyt ve Spolkové republice vykazuje hlubší rozdílnost od většinové společnosti, než jaká je patrná u bývalých občanů NDR. V 90. letech se projednával imigrační zákon, přijatý nakonec až minulý rok, který má upravit další podmínky pro stárnoucí Německo do nějž migrace proudí. Neochotné uznání tohoto faktu a nejasný pojem integrace byly ze začátku zastíněny euforií panující ohledně multikulturalismu, která nakonec po 11. září vzala za své.

Na vysokých školách v Německu v roce 1994 studovalo 14 500 Turků. Vzdělání začíná v rodině. Turecké matky jsou výdělečně činné méně často než muži, mnohé mají jen omezený styk s německou společností, některé jsou „dováženy“ těsně před svatbou z Turecka a žijí v úplné závislosti na mužích. Matky tak nejsou schopné pomoci dětem se školní výukou, pokud ve škole výklad sami nepochopí.