Evropská unie – odejít či neodejít?

Mnozí z našich příznivců nás vybízejí k tomu, abychom se spojili s dalšími subjekty, které se pohybují v podobném názorovém spektru jako hnutí CESTA, svůj program však opírají zejména o, pro určité spektrum našich voličů, velmi lákavou myšlenku vystoupení z Evropské unie.

Ačkoliv chápu a do velké míry dokonce sdílím jejich pohnutky, domnívám se, že pokud bychom na tento bod přistoupili, bude se jednat pouze o zjednodušené předvolební heslo. Protože pokud řekneme krok „A“, je pak také potřeba říci krok „B“ a co by to pro nás znamenalo.

Proč? Na počátku mého odůvodnění bych rád zmínil zejména nereálnost této myšlenky – domnívám se, že za současné politické situace a názorové konstelace občanů České republiky vystoupení z Evropské unie nepřipadá v úvahu už jen proto, že si ho velká většina našich občanů nepřeje. A to dokonce ani velká část těch, kteří vnímají jakou nesvobodu pro nás členství v EU dlouhodobě znamená. Což se může rychle změnit.

Souhlasím přitom s tím, že situace v Evropě a v EU se mění, eskaluje napětí, které je posilováno jak představiteli členských států, tak představiteli EU. Z  unie se postupně stává stále efektivnější nástroj k upevňování moci a vlivu zájmových skupin, které jsou skrze lobbistické tlaky schopny ovlivňovat chování politiků i unijních úředníků, přijímání zákonů a nařízení tak, aby co nejvíce vyhovovaly jejich potřebám a nikoliv potřebám občanů členských zemí EU. Sen o jednotné Evropě, kde si budou země rovny, nebudou stejné, ale budou si rovny a jejich občané budou mít stejné možnosti, práva a i povinnosti, se nám vytrácí před očima.

Naopak, z EU se stává diktátorská mocnost, která si připravuje půdu pro zavádění totalitních praktik do společnosti, což je mnohými vítáno jako žádoucí norma a záchrana před vlivem východu. Pod rouškou boje proti falešným informacím zatím eurokraté připravují stále drtivější cenzuru. Jsme svědky paradoxních situací, kdy jsou jménem demokracie nežádoucí a protikladné názory označovány a potlačovány jakožto dezinformace, fake news, hate speech apod. Není to tak dlouho, co se u nás uvědomělí moderátoři, komentátoři a politici předháněli v tom, kdo bude více a plamenněji bojovat proti imperialistům, zatímco dnes se uvědoměle horlí proti špatným názorům, k nimž patří třeba i neutrální postoj k Rusku. Pod rouškou potírání domácího násilí se nám neziskové organizace, podporované zahraničními subjekty, snaží nenápadně i zjevně vnutit genderovou ideologii a členské země mají dle pokynů z Bruselu řešit své populační problémy pravidelnou a řízenou migrační vlnou obyvatel ze střední a východní Afriky, namísto aby podporovali své obyvatelstvo a místní rodiny s dětmi. Země, které si tuto politiku chtějí nastavit jinak, jsou vystavovány velkému nátlaku a pod záminkou například nedodržování podmínek právního státu je jim vyhrožováno pozastavením evropských dotací.

EU se zásadně změnila a spěje ke svému konci. Proto je velkým pokušením říci: „Vystupme hned, dokud je čas.“ Je tu však jedno zásadní ALE …

Přiznejme si, nejsme suverénní stát. Dnes už jsme složitě provázanou součástí unie, jsme velice úzce napojeni na Německo i euro. Situaci dále zatěžuje fakt, že velká část našich politiků a také tajné služby pracují nikoliv pro občany naší země, ale v zájmu našich západních „spojenců“. Mimochodem, gratuluji panu řediteli BIS za jeho vyznamenání za práci ze strany CIA.

Nejsme soběstační ani potravinově či energeticky, snad s výjimkou elektřiny, ovšem i na tomto poli čelíme velkým tlakům a snahám o oslabení nezávislosti.

Podobně smutný obrázek nabízí i naše bezpečnostní situace. Schopnost naší armády bránit hranice před ohrožením je za současného stavu vysoce diskutabilní. Jsme součástí NATO, což je považováno za záruku bezpečnosti a jisté pomoci ze strany všech ostatních členů v případě napadení. Jistotu, že by se tak skutečně stalo, však samozřejmě nemáme.

Pokud bychom se v tuto chvíli sami rozhodli z EU vystoupit, bylo by to umírněně řečeno velice odvážné. Jaká gesta bychom pak mohli od Evropské unie očekávat, jsme viděli na příkladu Velké Británie, se kterou se přitom mocensky ani ekonomicky zdaleka nemůžeme srovnávat. Představitelé unie by jistě nešetřili sil, aby z nás udělali ještě více odstrašující případ, než si lze u Velké Británie vůbec představit.

I ti z našich občanů, kteří problémy a nesvobodu spojenou s členstvím v EU vnímají, v naprosté většině chápou, že odchod v současnosti není možný bez velkých problémů, které si většina obyvatel ani neumí představit a nepomýšlí na něj.

Zastánci vystoupení velmi často přirovnávají Českou republiku k dojné krávě, tvrdí, že o výnos z ní se západ jistě nechce připravit, a to nám zaručí slušné zacházení i po případném odchodu. Opravdu? Po zahrnutí do širších souvislostí se nabízí i trochu jiný vývoj…  Pro ilustraci použiji stejnou, ač samozřejmě extrémní analogii:

Jedna z vašich krav, i když menšího vzrůstu, na správném místě ve stádě pěkně nese. Pro vás je však samozřejmě důležitý celek. Ostatní krávy sice nejsou jako jednotlivci stejně přínosné, ale v součtu jsou pro vás velice důležité. Pak se jedna z nich, ta výkonná, rozhodne, že má dost nesvobody, bez vás jí bude lépe a rozhodne se stádo opustit. Nejspíš vás napadne, že by se šťastnou svobodou mohla inspirovat i ostatní zvířata. Přejete jí její nové štěstí nebo se jí raději pokusíte život na svobodě „osladit“ natolik, aby se ještě ráda vrátila do bezpečné stáje? Právě se vám naskytla příležitost ukázat ostatním jednou pro vždy, že za samostatnost se platí tvrdá cena. A tak krávu zaženete do kouta a doslova vyhladovíte. Vytvoříte jí podmínky, za kterých se vrátí krotká a s prosíkem.

Pokud by tedy čistě hypoteticky náš národ ztratil zbytky soudnosti a pokusil se odejít okamžitě bez domluvy s představiteli EU, dokáže unie snadno vytvořit pro nás zničující podmínky. Jak bychom mohli při naší potravinové a energetické závislosti žít bez spolupráce se západem? Co bychom dělali, pokud by byly uzavřeny hranice, znemožněn dovoz potravin a dalších komodit ze zahraničí? Třeba jen po dobu, než se nevyřeší cla? Jak dlouho by to trvalo, než by eskalovalo vnitrostátní pnutí a vypukly nepokoje? Lidé by sami vyšli do ulic a volali po návratu. Měna by byla znehodnocena natolik, že by cena jakéhokoliv dováženého zboží vystoupala do závratných výšin. Koruny by se v politicky nejisté době všichni v zahraničí o překot zbavovali a kurz by dramaticky padal, euro nebo jakákoliv jiná měna by naopak stoupala proti koruně a s ní opět ceny surovin. Lidé by se dožadovali návratu do EU, kde sice přicházeli o svá práva a svobodu (což si mnozí ani neuvědomovali), ale měli co jíst a mohli si denně kupovat nové oblečení za nízké ceny. A to ani nemluvím o tom, že ČNB v posledních několika letech nakoupila v rámci intervencí euro přes 1 bil Kč. Je tedy zřejmé, že Czechsit, pokud by proběhl na náš podnět, by se nám krutě vymstil. A to bude platit tak dlouho, dokud nebude mít EU tak obrovské problémy, že by v jejich světle jednání České republiky zcela ustoupilo do pozadí. Tj. pokud by se EU začala sama rozpadat, cesta k samostatnosti by byla volná. Ovšem do té doby musíme být obezřetní.

A jak tedy jinak?

Vnímám tíživý kontext současného mezinárodního dění a obávám se o budoucnost naší země i Evropy. Jsem přesvědčen, že jedinou cestou, která je pro ČR v budoucnu možná, je vytvoření silné spolupráce v rámci V4+ a příprava na odchod z EU. Mám však na mysli skutečnou spolupráci, nikoliv vytvoření nového Rakousko-Uherska. Je žádoucí, abychom se s ostatními zeměmi  V4+ domluvili na jasném společném postupu. Přestávám věřit na možnost uzdravení unie. Co by se muselo stát, aby se země EU probraly, přestaly vytvářet podmínky pro diktaturu pod vlajkou jedné velmoci a opět začaly pracovat pro své občany? Aby se vrátily k přirozenému řádu života?

Cesta tedy vede přes spolupráci v rámci V4+ a společné vytváření takových podmínek, za kterých se nás EU s ohledem na okolnosti ráda dobrovolně vzdá, nebo díky kterým budeme mít společně takovou vyjednávací sílu, že nás nechají odejít. Je ovšem mnohem reálnější, že se EU sama rozpadne. I v takovém případě je pro nás ovšem spolupráce v rámci V4+ klíčová.

Nutnost úzké spolupráce s V4+ vyzdvihujeme v hnutí CESTA již dlouhodobě, v současnosti se nám však tato cesta jeví být pro další fungování naší země zásadnější, než kdy dříve. Na případném vystoupení z unie musíme pracovat jako jeden celek. I kdyby se EU rozpadla dříve, než se podaří připravit podmínky na přiměřeně měkké vystoupení, bude se nám obdobím po rozpadu procházet snáze, pokud již kanály pro spolupráci budou zaběhané, než kdybychom se pokoušeli o domluvu teprve v okamžiku rozpadu.

Okamžité vystoupení z EU tedy nepodporuji, dokud nebudou připraveny dostatečné podmínky. Moudřejší variantou je práce na vytváření podmínek pro společné fungování a případné vystoupení států V4+.

Zdroj: https://www.hnuticesta.cz/2021/05/17/evropska-unie-odejit-ci-neodejit/

předseda maďarské vlády Viktor Orbán

předseda maďarské vlády Viktor Orbán

předseda maďarské vlády Viktor Orbán
předseda maďarské vlády Viktor Orbán

Předseda vlády Viktor Orbán v rozhlasovém pořadu Kossuth „Dobré ráno v Maďarsku“
14. června 2019

Katalin Nagy: Předsedové vlád visegrádských zemí [V4] se včera sešli v Budapešti, když se dohodli na přijetí společného postoje v Evropské radě jak k výběru vedoucích představitelů EU, tak k otázkám obsahu. Vítám ve studiu premiéra Viktora Orbána.

Dobré ráno.

Proč věříte, že bude respektováno přání nebo očekávání zemí V4? Koneckonců, v Evropské unii je dvacet osm zemí.

Nemysleli jsme si, že to bude respektováno: mysleli jsme si, že uvidíme, že se to uskuteční. Politika je zdvořilá disciplína, a proto k sobě musíme mluvit s respektem; ale když chce člověk dosáhnout důležitých cílů, pak je důležitá síla. Síla pochází ze dvou věcí: vliv dané země a váha jejích argumentů. V obou ohledech jsou středoevropské země v dobré pozici: podíváme-li se na V4 jako celek a prozkoumáme její ekonomickou výkonnost, mohu říci, že objem obchodu mezi těmito čtyřmi zeměmi a Německem je mnohem vyšší než obchodní vztahy mezi Francií a Německo. Jedná se tedy o významnou skupinu zemí. Zvykli jsme si to ignorovat. Možná je to jen moje generace, ale stále mám pocit, jako bychom byli zatíženi pocitem méněcennosti, což je zcela v rozporu s ekonomickým výkonem, kterého jsme dosáhli v posledních letech. Podíváme-li se tedy na Polsko, Českou republiku, Slovensko a Maďarsko, můžeme mluvit o našich úspěších se vztyčenou hlavou. A místo toho, abychom pokorně žádali o to, abychom byli vzati v úvahu, abychom si toho všimli, a aby byly respektovány naše zájmy, pokud je to vhodné, můžeme se cítit plně oprávněni říci: „Podívejte se, lidi, střední Evropa je nyní motorem ekonomického růstu v Evropě. “ A máme své cíle a své zájmy a na základě nich budeme vyjednávat. A uvidíme, že jsou splněny. Budeme tedy jednat s Francouzi nebo Němci jako rovnocenní, a to bude také v případě našich jednání o otázce kandidátů. Na evropské úrovni musí také existovat vůdce ze střední Evropy, který ztělesňuje toto sebevědomí, sílu a optimistický světonázor do budoucna. Můžeme podporovat pouze vůdce ze zemí mimo střední Evropu, kteří respektují střední Evropu, kteří se na nás nedívají, a kteří neříkají, že pro to, aby se stali vůdci, absolutně nepotřebují naše hlasy: musí dát české, Polský, slovenský a maďarský národ si zaslouží úctu.

Bude – nebo již existuje – společný návrh pro předsedu Komise? Dříve se říkalo, že to nebude Weber.

Všechny složité vyjednávací postupy o jednotlivých kandidátech – a o tom právě mluvíme – sestávají ze dvou fází: nejprve vytvoříte seznam těch, které nechcete, a poté seznam těch, které děláte. Musíte se tedy podívat na seznam kandidátů a vyloučit ty lidi, kteří by z nějakého důvodu nebyli za žádných okolností přijatelní. Pro vedoucí pozici v Evropě by nikdy nemělo být možné podporovat kandidaturu někoho, kdo se podílel na útoku na členský stát nebo kdo – nedej bože – hrál při takovém útoku vedoucí roli. A to bez ohledu na to, zda k tomu měli pravdu, protože úkolem evropského vůdce je sjednotit Evropskou unii; a někdo, kdo napadl členské státy, není pro tuto pozici vhodný. Mohou být vhodné pro jinou pozici, ale v žádném případě by nebyli schopni reprezentovat a ztělesňovat jednotu Evropy.

Například Frans Timmermans.

Jeden potřebuje seznam těch, kteří by nebyli vhodní. A jakmile objasníme, koho nelze považovat, musíme vypracovat seznam těch, které lze vzít v úvahu. Potřebujeme rozsáhlý seznam, který nám umožní dosáhnout dohody, protože my Středoevropané nebudeme jediní, kdo rozhoduje: budou zde jižané, Němci a Francie. Vidím šanci, že takové dohody bude dosaženo do týdne nebo dvou.

Můžete nám něco říct o této osobě? Kdy můžeme zjistit, o koho jde?

Nechcete být tak hrubí, neříkejte, že to není tak o tom, že to nemůžeme zjistit, ale spíše o tom, že na všechno je stanovený čas – včetně odlivu a toku politických jednání. Musíme si o věcech promluvit, až nadejde čas o nich mluvit. V tomto okamžiku, kdybych měl zmínit jakékoli jméno nebo kandidaturu kohokoli, poškodilo by to spíše jeho šance, než by ho zlepšilo, protože se chystáme vstoupit do období složité konkurence. Proto navrhuji, abychom udělali dobře, kdybychom uplatnili trpělivost, takže mě nenuťte, abych někoho jmenoval.

Kromě otázky kandidátů na vedoucí pozice jsou velmi důležité také obsahové záležitosti. Zmínil jste se o tom, když jste tu byli před dvěma týdny. Je otázka budoucnosti Evropy a směřování Evropské unie v příštích pěti letech otázkou obsahu? Mají k tomu Visegrádská čtyřka také jednotný postoj?

Je zřejmé, že lze najít rozdíly mezi názory národů nebo vůdců čtyř zemí na záležitosti podrobností, ale existuje shoda v důležitých a podstatných otázkách, které jsou našimi vůdčími hvězdami. To je o to důležitější, že po evropských volbách je zcela běžné, že některé vlády padají. To platí i dnes: někteří vůdci odcházejí a jiní přicházejí dovnitř. To je doba, kdy osmadvacet předsedů vlád přijme společný dokument o tom, jakým směrem by chtěli předsedové vlád – a národy, které zastupují – rozvíjet, řídit a utvářet budoucnost Evropy. Každý volební rok existuje takový strategický dokument, a to se také stalo před pěti lety. Tehdy jsem se této debaty zúčastnil a my jsme také obeznámeni s textem současného návrhu; mohu jej tedy porovnat s tím, který byl přijat před pěti lety, a zjistit, jak moc se svět změnil. Objevily se nové problémy a mění se také mentalita. My, kteří žijeme v shonu každodenního života, ve skutečnosti nemáme takovou perspektivu, a proto si nevšimneme hloubky změn, míry, do jaké se směr změnil. Pokud se však zastavíte každých pět let a porovnáte řídící dokument z doby před pěti lety s dokumentem, který je nyní na stole, můžete vidět, že Evropa se enormně mění. Mění se dobrým i špatným způsobem: prospěšným i škodlivým. Je to každopádně vzrušující práce; a malý význam, protože na konci dne musí být směr rozvoje nebo budování Evropské unie stanoven předsedy vlád zvolenými občany členských států Evropské unie. Nepochybně jsou v Bruselu také byrokrati: mnozí z nich, celá armáda, sedí v bublině. Člověk má občas pocit, že ani neví, co se děje v členských státech a jaký je skutečný život: žijí svůj život v teoretickém rámci. Někdy se zdá, že nemají žádný kontakt s realitou života, a tu a tam chtějí, abychom přijali naprosto nepraktická nařízení. Nelze však dopustit, aby jim vedení – politické vedení – vklouzlo do rukou: nesmíme dovolit bruselským byrokratům řídit životy evropských národů. Vedení musí zůstat v rukou komunity zvolených: dvacet osm zvolených předsedů vlád. A můžeme to nejlépe prosadit a vést Evropskou unii vyjasněním nejdůležitějších otázek, kterých se byrokraté musí později držet. Zde se objevují národní, maďarská a středoevropská hlediska. Proto bylo pro mě osobně před volbami do Evropského parlamentu důležité, aby lidé věnovali pozornost, slyšeli, co jsem se jich ptal a co jsem říkal o tom, že rozhodujeme o tom, jakým směrem se musí Evropská unie ubírat . Udělal jsem tři závazky. Zavázal jsem se, že budeme podporovat pouze dokumenty a vedoucí představitele jasně představující přesvědčení, že migrace musí být zastavena. Z toho také vyplývá, že musíme bojovat za marginalizaci těch lidí, kteří podporují migraci, jako je George Soros a jeho mafiánská síť: tyto nevládní organizace musí být hnány zpět a vytlačovány dále od srdce evropského rozhodování, protože nyní vyvíjím příliš velký vliv na bruselské byrokraty – a jejich prostřednictvím na evropskou politiku jako celek. Je tedy velmi důležité, abychom přijali dokumenty, které prohlašují, že imigrace musí být zastavena. Národy musí být respektovány. Musíme o tom mluvit a v budoucnu zcela vyloučit možnost kohokoliv šikanovat a urážet národy z ideologických důvodů, jak to udělal Timmermans. Toto je špatná praxe a musíme ji ukončit. Doufám, že lidé, kteří se takto chovali za posledních pět let, za to zaplatí svými hlavami a zaměstnáními, a že jim nyní ukážeme, že každý, kdo se chová takto, nemůže mít v Evropě žádnou kariéru. Nikdo, kdo neuctívá vůči národům, nemůže očekávat nebo doufat v mandát od stejných členských států, na které zaútočily – a to neprávem. Třetí důležitá věc je, že nesmíme zapomenout na křesťanskou kulturu. Nejde o druh osobního vztahu, který má kdokoli s Bohem, ale o kulturu, kterou Evropa vytvořila a vybudovala v průběhu dvou tisíc let a která dala vzniknout specifickému evropskému způsobu života. To zahrnuje hodnoty, které je důležité a důležité zachovat – a to je také úkol politiků. Musíme chránit naše společenství, rodinu, důstojnost jednotlivce a národa, které jsou produktem křesťanské kultury.

Třetí důležitou otázkou je, že je třeba respektovat nezávislost členských států v oblasti hospodářské politiky. Nelze vnutit jednotnou hospodářskou politiku zemím, které se od sebe extrémně liší. Takže nechceme, aby bruselští byrokrati snili a vnucovali nám konkrétní daňový systém, nebo aby nám říkali, jak by měl vypadat maďarský rozpočet. Musíme hájit naši ekonomickou suverenitu a budoucí vůdci EU budou muset tuto skutečnost respektovat. V zásadě jde o směry, které jsou pro Maďarsko důležité.

Ano, téměř všichni vedoucí představitelé dvaceti osmi členských států uznávají, že Evropská unie musí být reformována – důležitou otázkou však je, jak by se to mělo stát. Například není jisté, že prezident Macron věří, že je důležité zahrnout ochranu křesťanských hodnot do této strategické dohody – nebo v tomto ohledu zachování hospodářské nebo národní suverenity.

To je krása vedení země: musíme zajistit, aby naše národní stanoviska byla uspokojena v prostředí, ve kterém ne každý sdílí naše hodnoty. Ale je mým úkolem najít způsob, jak to udělat, pro které existují některé obchodní triky. Jsme v této oblasti podnikání dost dlouho na to, abychom dokázali najít taková řešení, když o tom budeme hovořit v Bruselu příští čtvrtek a pátek.

Je zřejmé, že v této otázce je vhodné zastupovat zájmy Maďarska v Evropské radě. V Evropském parlamentu zastupuje zájmy Maďarska Fidesz. Jakým směrem se bude Evropská lidová strana ubírat? Řekli jste, že uvidíme, jakým směrem se bude Evropská lidová strana ubírat, a to určí, zda zůstaneme nebo odejdeme. Jak to vidíš teď?

Protože jsme národní stranou a vytvořili jsme národní vládu, je pro nás Maďarsko na prvním místě – samozřejmě také v Bruselu. Nejsme tedy jednou z těch stran, které chtějí v Maďarsku zastupovat něco, co vzniklo v Bruselu. V Maďarsku existují takové strany: jsou to opoziční strany. Buďme k nim spravedliví – mohli bychom dokonce předpokládat, že věří, že takový přístup by byl pro Maďarsko lepší. Existují tedy lidé, kteří věří, že je lepší, když otázka, jak chtějí Maďaři žít svůj život, není ponechána na maďarském lidu, aby dospěl k vlastnímu závěru. Místo toho jsme řekli, že bychom měli akceptovat, že o některých velmi důležitých – skutečně zásadních – otázkách týkajících se našich životů by mělo být rozhodnuto v Bruselu, přičemž tato rozhodnutí z Bruselu budou implementována zde v Maďarsku. Takže v Maďarsku existují strany, které mluví tímto způsobem, a tuto myšlenkovou linii lze shrnout do konceptu Spojených států evropských. My však takovou stranou nejsme: věříme, že Maďarsko má své vlastní zájmy a pouze maďarský lid je schopen říci, co je a není pro Maďarsko dobré. Jsme rádi, že spolupracujeme s každým, jsme rádi, že můžeme být jejich partnery, a rádi sdílíme společné cíle – ale pouze pokud a pokud to bude sloužit zájmům Maďarska. V příštích pěti letech tedy budou naši europoslanci v Bruselu zastupovat zájmy Maďarska: k tomu se zavázali, proto dostali své mandáty a proto jsme je podporovali. A když je znám, nepochybuji, že právě to udělají. Otázka, kam patříme – do které skupiny – má druhořadý význam: není to irelevantní, ale je to druhoradé. Vzhledem k tomu, že se takováto seskupení stran vytvářejí, nesmíme se vázat na jediné místo, protože bychom se pak dostali na milost a nemilost politickým změnám v Evropě. Musíme si plně uvědomovat své vlastní zájmy a jakmile budeme znát maďarské zájmy, které budeme zastupovat, musíme zaujmout odpovídající postavení na evropské scéně. Změna je součástí řádu života; ale pokud se strana – řekněme Evropská lidová strana – změní a bude vyvíjet směrem, který je pro nás nepřijatelný a který neslouží zájmům maďarského lidu, pak tam pro nás není místo. Samozřejmě se pokusíme zachovat Evropskou lidovou stranu v její dřívější podobě, protože strana Helmuta Kohla, která respektovala národy, považovala křesťanství za důležité, vždy respektovala a zohledňovala názory a zájmy Středoevropanů a zároveň čas vytvořil Evropskou unii s velkou ekonomickou dynamikou. Evropská lidová strana měla tedy také formu, která byla pro Maďarsko dobrá a užitečná. Pokud se to změní, pokud se stane proimigračním, pokud ignoruje své křesťanské kořeny, pokud nebude respektovat národy, pokud se dostane do zajetí bruselských byrokratů – protože tito bruselští byrokrati čas od času zajmou a uvězní politické vůdce – pak budeme nemají v takové komunitě místo. Důležité však není to, kde jsme přidružení, ale to, co chceme: kdo jsme a co chceme. To je základ, na kterém musíme činit rozhodnutí.

Politico oznámilo, že předseda vlády Viktor Orbán poslal dopis členům vyšetřovacího výboru pro tři osoby Lidové strany. Mají za úkol zkoumat – podle principů Evropské lidové strany – spolehlivost či nikoli základní pilíře demokracie v Maďarsku.

No, já nevím, co musí vyšetřit. Místo Maďarska bych jim mohl dát radu, koho by měli vyšetřovat, ale teď bych do toho raději nešel. Stalo se, že na nás v rámci Evropské lidové strany zaútočili strany ze Skandinávie a Lucemburska: strany, které patří k Lidové straně, přestože mají zásadně liberální hodnoty. Tyto strany nás chtěly vyloučit a zahájily na nás velmi agresivní útok. K tomuto útoku došlo na začátku evropské volební kampaně, která byla sama o sobě velmi pošetilá – Wantd pro ni nyní nepoužívá silnější výraz. Takže místo toho, aby Evropská lidová strana dokázala soustředit veškerou svou sílu na kampaň a sdělovat své zprávy evropským voličům, zůstaly po dlouhou dobu její vnitřní problémy v centru pozornosti – podobně jako maďarská opozice. V důsledku toho si v evropských volbách vedla Evropská lidová strana horší výsledky než dříve – a také ve srovnání s tím, jak by mohla dopadnout. Požádali jsme několik autoritativních lidí v rámci Evropské lidové strany, aby tento konflikt vyřešili: lidé, kteří by byli schopni tento spor vyřešit. Nepřijímám přístup, ve kterém sem přicházejí jako učitelé nebo profesoři, aby zkoušeli studenty – nebo zkoumali naše zuby, jako bychom byli koně. Takže na to zapomeňme. Maďarsko je země, je to vlast a jsou zde lidé – Evropané -, kterých je třeba respektovat. Takže vyšetření tohoto druhu nepřicházejí v úvahu. Budeme mluvit o tom, co chce Evropská lidová strana, co chce Fidesz – co chceme – a zda dokážeme sladit naše cíle. Takže nevidím Maďarsko jako zemi, která je předmětem vyšetřování, a zvláště nevidím Fidesz – a rozhodně ne sebe – jako vyšetřovaného: vidím nás jako rovnocenné v procesu vyjednávání. Uvidíme, čeho můžeme dosáhnout.

Parlament jedná o rozpočtu na rok 2020. Daňový balíček je první položka, první kapitola. Co by podle vás mělo dosáhnout rozpočtu na rok 2020, aby byla zachována stabilita a rozvoj ekonomiky na této úrovni? Nyní všichni upgradovali své projekce, protože údaje za první čtvrtletí jsou velmi pozitivní.

Raději bych se přidal na stranu „opatrných dobrodruhů“; koneckonců, jsme Maďaři. Když se věci začnou vyvíjet dobře, Maďaři si instinktivně kladou otázku, zda tato skutečnost povede k problémům. Velké množství věcí v Maďarsku se samozřejmě musí ještě zlepšit, ale celkově jsme v Maďarsku viděli vznik toho, co považuji za opodstatněný pocit, že věci skutečně směřují správným směrem. To neznamená, že věci jsou v pořádku tak, jak jsou, ale že země začíná podávat lepší a lepší výsledky. Maďarský jazyk je zvláštní konstrukce, protože „věci jdou lépe“ znamená něco méně než „věci jdou dobře“. Navzdory skutečnosti, že „lepší“ je srovnávací modifikátor, lidé přesto mají pocit – bez zbytečného nadšení -, že se zdá, že „jsme našli drážku“. To neznamená, že v řadě oddělení není třeba se zlepšovat: máme spoustu hloupých pravidel, existuje spousta věcí, které bychom mohli udělat lépe, a všichni bychom také měli užitek z úpravy několika návyků které máme. Ale stejně má každý pocit, že existuje stále více pracovních míst, a přestože mzdy nikdy nezvyšují tolik, kolik bychom chtěli, stále tlačí nahoru. Existují dobrá pracoviště a celkově naše ekonomická výkonnost dává důvod k optimismu nebo naději. Co bychom měli dělat v době, jako je tato, když věci začínají vzhlížet? Musíme chránit to, čeho jsme již dosáhli. Ekonomika může růst a udělat krok vpřed, pokud dokážeme snížit rizika, která ekonomiku ohrožují. V době, kdy věci začínají dobře fungovat, je mým úkolem, úkolem ministra hospodářství, ministra financí, vlády a politiky chránit to, čeho jsme dosud dosáhli, před hrozbami, kterým čelíme, a také chránit příležitost pro budoucí růst. V takové době je otázkou pouze to, co nás ohrožuje. Hrozbou, které nyní čelíme, je zpomalení růstu západoevropských ekonomik, které jsou mnohem bohatší než my. A protože vidíme náš obchod s nimi jako naši nejvyšší prioritu a protože jsme všichni součástí jednotného evropského trhu, bude-li to tam všude horší, je pochybné, zda by to tady mohlo jít lépe než tam, nebo než udělali to v minulosti – zda lze růst udržet i za takových okolností.

Odpověď na otázku, proč se západní Evropě dnes daří horší a proč se tam zpomaluje růst, by vyžadovala další dlouhou diskusi, na kterou teď asi nemáme čas. V zásadě však otázky, kterým čelíme, jsou, zda je možné provádět hospodářskou politiku, která – navzdory zpomalení růstu v zemích bohatších než my – udrží míru růstu maďarské ekonomiky, zda v budoucnu budou i nadále existovat pracovní místa, zda budou být stále kvalitnějšími pracemi, ať už budou existovat jasná a transparentní nařízení, a zda budou lidé i nadále věřit, že stojí za to pracovat, dodržovat pravidla a zakládat podniky. Na tyto otázky jsme nyní odpověděli tím, čemu říkáme Akční plán na ochranu ekonomiky, který je součástí rozpočtu. Obsahuje snížení daní a opatření podporující ekonomický růst. Mezitím – a to je jeho nejdůležitější aspekt, za který jsme vděční ministrovi financí – rozpočet neignoruje konečnou otázku, proč je celé toto kouzlo hospodářské politiky nezbytné. Ministr financí přijal odpověď na tuto otázku: rodiny musí být nakonec posíleny. Cílem našeho rozpočtu je posílit rodiny a předpokladem je schopnost chránit potenciál hospodářského růstu. Ministr financí měl tyto úvahy na paměti při sestavování rozpočtu. V tomto kontextu ji představil členům vlády a jak jsme o ní několik týdnů diskutovali. Poté jsme předložili výsledek této rozpravy – jako konsensus, jako dohoda – Parlamentu. A žádám členy parlamentu, aby jej přijali – jak doufám, že přijmou.

Před dvěma a půl týdnem došlo v Budapešti k hrozné nehodě lodi. Vrak byl nyní získán z Dunaje. Jste spokojeni s prací maďarských a jihokorejských odborníků, kteří se podíleli na obnově?

No, nevím, jestli „spokojený“ je správné slovo. Na konci dne to byla šokující událost, která nikdy nemůže vést k uspokojení, protože nikdy nemůžete vrátit životy, které byly ztraceny. Jednalo se o srdcervoucí nehodu, která šokovala celou zemi a téměř každý sledoval zprávy, které se jí týkaly, celé dny. Pak hodně uvažoval o tom, proč tento incident tak šokoval zemi. Ztráta lidských životů je sama o sobě zjevně šokující, ale existuje také specifické maďarské hledisko: lidé, kteří zemřeli, byli našimi hosty. Oběti si vybrali naši zemi, přišly sem, chtěly si odpočinout, užít si nové zážitky a dobře se zde pobavit. Možná sem přivedli své rodiny a chtěli jim ukázat Maďarsko. Jsme pohostinní lidé a takto jsme je přivítali. A teď jsme zde jako pohostinní a vstřícní lidé a vidíme, že jsme je ztratili. Nyní je čas na smutek. Nepluli jsme národní vlajkou na půl žerdi, i když jsme to udělali v kanceláři předsedy vlády. Neudělali jsme dramatická gesta, ale země byla tímto incidentem hluboce zasažena. Bez obav z rozporu mohu říci, že celá země truchlila nad oběťmi a nyní všichni cítíme hluboké sympatie k jejich příbuzným. Promluvíme si s našimi jihokorejskými přáteli – protože jsou ze spřáteleného národa – o tom, jaký trvalý památník by rádi postavili. Částečně kvůli našim odlišným kulturám a zvykům nechci nezdvořile vnutit své vlastní smuteční tradice Jihokorejcům, ale rád bych s nimi mluvil o nějakém druhu památníku, gestu, vzpomínce, nějakém způsobu projevovat naši úctu a věnovat se vzpomínce. Je to proto, že se jedná o dva spřátelené národy, z nichž někteří občané přišli do Budapešti na okamžiky radosti, ale jejichž osudem bylo přijít o život. To je tedy něco, co by mělo být pravděpodobně zachyceno ve vhodné formě. Ale toto je kulturní záležitost, a až bude smutek u konce, měli bychom o tom mluvit s Korejci, protože to bude vyžadovat racionalitu, zatímco právě teď je srdce stále dominantní. Když se vrátím k vaší otázce týkající se úsilí o zotavení, v takové situaci, uprostřed potíží, je třeba pracovat. Je třeba jej zorganizovat a postarat se o: Na obnově vraku se podílelo 498 lidí. Celá země to dokázala sledovat a my můžeme být hrdí na Maďary a další, kteří se na tomto úsilí podíleli. Byli jsme schopni vidět rizika, která podstupovali, jejich odvahu a vytrvalost; ti, kteří se podíleli na obnově, prokázali prostě vynikající vlastnosti. Potápěči, policisté a odborníci na zvládání katastrof museli pracovat v extrémně obtížných podmínkách a jejich vytrvalost byla příkladná. Zaslouží si každou úctu a dočkají se jí od maďarské vlády.

Děkuju. Poslouchali jste premiéra Viktora Orbána.

Kultura Slováků v Česku

sonda
Vedle jazyku, etnickém vědomi a etnickém pojmenování představuje kultura jednu z nejpodstatnějších složek etnicity. Možnost realizovat se v sféře kultury národního jazyka je jedním ze základních národně menšinových práv a pojem kulturní život představuje obsáhlý komplex činností.
Naši pozornost zaměříme na problematiku kulturního života Slováků žijících nebo působících v českých zemích po roce 1945, na otázky vzniku a rozvoje Slovenské kulturních aktivit, jakož i vztahu Slovenské orgánů a místních českých orgánů státní správy k těmto otázkám. Vedle charakteristice činnosti jednotlivých Slovenská kulturních a společenských organizací se pokusíme postihnout i vztah kulturní činnosti v národním jazyce k zachovávání etnické identity, jakož i její vliv na formování menšinového povědomí Slováků v období po rozdělení společného státu.

Časově se příspěvek dotýká rozsáhlého období let 1945 – 1998, a proto charakteristika jednotlivých Slovenská kulturních aktivit nebude detailní.

Hlavními zdroji informací o sledované problematice byly pro nás vedle publikovaných pracích a dobové tisku především archivní prameny z fondů Slovenského národního archivu v Bratislavě – fond Úřad předsednictva SNR a fondy jednotlivých pověřenectev SNR, z Archivu literatury a umění v Martině – fondy k místním oborem Matice slovenské v českých zemích, ze Zemského archivu v Opavě a Okresního archivu v Karviné.

V prvním poválečném DECENT
Z dosud zveřejněných studií o slovenské komunitě v českých zemích je známo, že Slováci tu žili už dávno před vznikem prvního společného státního útvaru, že jejich počty vzrostly hlavně po skončení druhé světové války v souvislosti s osídlováním českého a Moravskoslezského pohraničí vylidněná po odsunu Němců, jak i to, že vedle Slovácích ze Slovenska přicházeli do západní části republiky i Slovenské reemigranti z Jugoslávie, Francie, Maďarska a Rumunska. Hlavní příčinou migrace slovenského obyvatelstva byl socioekonomický faktor, snaha o získání výhodnějších pracovních příležitostí a zlepšení sociálního postavení rodin.
Slováci přicházeli do českých zemí s cílem získat zemědělskou usedlost a usídlit se zde natrvalo, nebo – což bylo častěji – získat zaměstnání v průmyslových továrnách. Otázky jejich pracovního zařazení a regulace trhu pracovních sil byly pro československou společnost v té době prioritními a problematika národního života Slováků stála spíše na okraji zájmu místních orgánů státní správy. Obnovený československý stát byl po válce budován jako stát dvou rovnoprávných národů bez národsnostných menšin a Slováci do českých zemí přicházeli jako příslušníci druhého státotvorného národa se všemi národnostními právy.

Zatímco české místní orgány věnovaly otázkám kulturního života Slováků v českém pohraničí v poválečném období jen okrajovou pozornost, situace na Slovensku byla jiná. Jednotlivé politické strany, kulturní instituce jakož i ústřední slovenské orgány si uvědomovali potřebu zabývat se touto stránkou slovenské migrace a udržovat národní povědomí Slováků. Již v roce 1946 vyšel v české tisku seriál článků postihující postavení Slováků v českém pohraničí. Problémem byl nedostatek informací o počtech Slovenské migrantů a jejich územním rozložení, protože zdaleka ne všichni byli podchycení úřední evidencí na okresních úřadech ochrany práce. Odhady jejich počtu se pohybovaly od 100 do 180 tisíc a jako zdůrazňovali například Katolické noviny – takové mase lidí bylo třeba věnovat zvláštní pozornost s ohledem na její sociální i kulturní potřeby.

Představitelé komunistické strany vítali migraci Slováků do českých zemí jako účinnou pomoc celému národnímu hospodářství ve složitém období poválečné obnovy. Jejich zájem o Slovenské dělníků v českých zemích vzrostl například v předvolebním období roku 1946 a sliby na adresu Slováků počítali s nimi jako s potenciálními voliči. Po neúspěchu KSS ve volbách na Slovensku mělo přemisťování pracovních sil ze Slovenska do českého pohraničí sloužit mimo jiné i jako prostředek politické převýchovy bezpartijných a luďáckých živlů ze Slovenska.

Činitelé Demokratické strany, po volbách 1946 nejsilnější politické strany na Slovensku, zajímali k těmto otázkám spíše negativní postoj. Podle nich Slováci pracovali v českých zemích většinou jako pomocné nekvalifikované pracovní síly a byli dobrým a levným pracovním materiálem. Péče o jejich národní život byla podle nich nedostatečná, protože neměli možnost kulturního ani náboženského života, ani spolkové organizace pro využívání volného času. Podle odhadů Demokratické strany pracovalo v poválečném období v Čechách kolem 250 tisíc Slovenská dělníků, čímž se podle ní vyľudňovalo Slovensko a odebírali se mu pracovní síly potřebné pro jeho industrializaci.

Na samotných Slováků žijících v českém pohraničí negativně působil nedostatečný kontakt se Slovensku, málo informací o dění na něm, absence Slovenská knih, novin a časopisů, jakož i nedostatečné možnosti kulturního života v mateřském jazyce. Sami si proto již v průběhu roku 1945 zakládali různé kulturní spolky a sdružení, jakými byly například: Společnost přátel Slovenska v Moravské Ostravě, Baník – kroužek Slovenské důlních akademiků v Ostravě, Slovenský ochotnický kroužek v Aši, Slovan – divadelní ochotnický kroužek v Novém Boru, ochotnické divadelní kroužek v Rossbachu av dalších českých městech. Obnovená byla také činnost slovenského vzdělávacího a zábavného kroužku Bradlo, který vznikl již v roce 1929 ve Zlíně, tak známého spolku Slovenská vysokoškoláků Detvan v Praze. V celé řadě českých a moravských měst byly založeny také pobočky Československé společnosti s hlavním cílem rozvíjet česko-slovenská vzájemnost. Na moravsko-slovenském pomezí byla počátkem roku 1947 založena Moravsko-slovenská společnost Vlára s cílem sbližovat Čechů a Slováků a upevňovat jejich bratrský poměr.

Činnost jednotlivých Slovenská spolků byla však nejen na různé úrovni, ale i značně roztříštěná a nekoordinovaná, co sami Slováci pokládali za velký nedostatek. Obraceli se proto na ústřední slovenské orgány i na Matici slovenský jako reprezentantku slovenského národního života, s prosbou o pomoc při organizování kulturního života. Výsledkem intervencí prdstaviteľov slovenského kulturního spolku z Teplíc- Šanova na pověřenectvu informací a na ústředí Matice slovenské v Martině bylo usnesení pověřenectva informací adresované prezídiu SNR, zdůrazňující potřebu péče o všech Slováků v českém pohraničí a příchod delegace Matice slovenské do českých zemí v únoru 1947. Představitelé matice si uvědomovali, že „Slovákům v mateřské zemi třeba se postarat o Slováků v Čechách, pomoci jim, aby zůstali při našem těle duchovně“.

Delegace Matice slovenské a zástupců Ministerstva školství navštívila v únoru 1947 několik českých příhraničních měst a seznámila se s životem a problémy tam žijících Slováků. Výsledkem její návštěvy bylo založení několika místních oborů Matice slovenské (MO MS) jako základních organizačních jednotek kulturního života Slováků. Postupně vzniklo v letech 1946 – 1948 v českých zemích 42 místních oborů Matice slovenské. Z nejpočetnějších vzpomeneme např. MO MS v Aši, Dolním Rychnově, Děčíně, Ervěnicích, Chomutově, Libavské Údolí, Oloví, Ústí nad Labem.

V následujících letech vznikaly další místní odbory MS a jejich celkový počet dosáhl čísla 76. Četné a aktivní matečné místní odbory vznikaly i na Moravě. Například v Krnově působil MO MS v letech 1949 – 1952 a měl 138 členů. Krátký čas tam existoval i Nechat divadelních ochotníků Kollár, zaměřený na dramatické umění a rozvoj slovenského divadelnictví. Početný a velmi aktivní byl místní odbor Matice slovenské v Prostějově, který spolupracoval s pobočkou Československé společnosti a měl plnou podporu místních úřadů i politických stran. MO MS vznikl také v Hevlíně při Mikulově.

Jednotlivé místní odbory Matice slovenské se odlišovaly nejen počtem svých členů od desítek po stovky, ale i rozdílnou kvalitou své činnosti. Některé byly více aktivní, jiné méně, což bylo determinováno přirozeně i odlišnostmi v zájmu o pořádání kulturního života mezi Slováky v jednotlivých oblastech. Někde, kde žili početnější skupiny slovenského obyvatelstva, projevoval se větší zájem, Slováci se nadšeně zapojily do kulturních akcí. Setkávali se přitom s plnou podporou místních úřadů a osvětových rad. Jinde byl zájem samostatných Slováků o vlastní kulturní život spíše vlažný a činnost MO MS stagnovala, nebo po krátkém trvání zanikla – většinou po návratu aktivních členů zpět na Slovensko.

Činnost jednotlivých místních oborů Matice v českých zemích byla zaměřena v souladu se stanovami především na kulturní akce a vzdělávání. Jejich členové organizovali ochotnické divadelní vystoupení, pěvecké kroužky, slovenské zábavy a plesy, výstavy Slovenská knih, přednášky a večírky při výročích významných událostí nebo osobností (např. Slavnosti na počest 150. výročí narození Š. Moyzesa v roce 1947, na počest MR Štefánika, A. Sládkoviča ai), výlety ap. Zakládali knihovny Slovenská knih a čítárny časopisů. Aktivity českých matičních oborů slovenské orgány vítali a kladně hodnotili.

V některých českých městech měly místní odbory Matice slovenské k dispozici své spolkové místnosti, kde se kromě kulturních večírků konaly často i rodinné oslavy jako svatby, křtiny ap. Svou činnost nepořádaly izolovaně, naopak spolupracovaly s českými kulturními spolky a společenskými organizacemi. Měli také snahu udržovat stálý kontakt s ústředím Matice, potřebu ústředního řízení, organizování a konzultací problémů kulturního života. Styk s ústředím MS však nebyl vždy optimální a sliby vedoucích funkcionářů Matice na vyslání delegátů do českých zemí ústily nejednou do ztracena.

Určitou překážkou v činnosti matičních odborů v českých zemích byl stav jakéhosi legislativního provizoria, jelikož Místní odbory Matice nebyly na území českých zemí nostrifikované. Zemské nebo okresní národní výbory pouze brali na vědomí vznik toho kterého místního odboru podle zákona o právu spolčování č. 134/1867 ve znění dekretu prezidenta č. 81/1945, ale nemohli jejich zaregistrovat ani se vyjadřovat k jejich stanovám. Tato právní neujasněnost sloužila některým MNV jako argument pro odmítnutí podpory jejich činnosti.

Protože hlavní díl péče o kulturní život Slováků v českých zemích převzalo na sebe pověřenectvo informací a osvěty a ministerstvo školství v přímé součinnosti s Maticí, tyto orgány činnost MO MS nejenže bedlivě sledovali, ale plně ji i podporovali. Snažili se zajistit pro Slováky v českých zemích dostatek slovenské literatury a tisku, přispívaly proto na předplatné Slovenská novin a časopisů, zaslali MO MS několik svazků Slovenská knih i gramofonových desek. Financovali zájezdy Slovenská divadelních i hudebních souborů do českého pohraničí, podporovaly i vysílání v češtině z krajanských rozhlasových stanic v Ústí nad Labem a v Teplicích-Šanovu, jakož i výuku slovenštiny formou zájmových kroužků.

Konkrétním výsledkem péče ústředních Slovenská úřadů o Slováků v Čechách bylo vydávání časopisu Slovenské hlasy. S podtitulem Týdeník Slováků v českých zemích vycházel v letech 1947 a 1948 v Praze. Hlavní zásluhu na jeho vydávání mělo pověřenectvo informací, které ve spolupráci s MO MS uspořádalo akci na získání jeho dopisovatelů i předplatitelů.

Časopis informoval o aktuálních politických a hospodářských událostech doma i v zahraničí, přinášel odpovědi na konkrétní otázky Slovenská dělníků týkající se např. rozvázání pracovního poměru, nároku na ošacení, odlučné ap., články, reportáže o Slovácích, dělnících, rolnících, studentech v jednotlivých českých oblastech informace o práci místních oborů Matice slovenské v českých zemích, jakož i povídky, humor, zprávy ze sportu ap. Redaktoři časopisu se snažili oslovit všechny vrstvy Slováků v českých zemích a o tom, že se jim to úspěšně dařilo, svědčily kladné ohlasy čtenářů.

Slovenské hlasy plnily mezi Slováky v českých zemích významnou roli tím, že zlepšili informovanost o jejich životě, práci, kulturních aktivitách, čímž pomáhaly sbližovat jednotlivé skupiny slovenského obyvatelstva a přispívaly ik upevňování československé vzájemnosti. Vycházeli však pouze dva roky a neměli následovníka. V politicky odůvodněném rozhodnutí zrušit jejich vydávání, když údajně úspěšně splnily svůj úkol boje s luďáckou reakcí, se plně už odrážela změna politických poměrů po nástupu komunistické totality.

Tento fakt se promítal i do činnosti matičních odborů a do kulturní činnosti Slováků vůbec. A tak když v březnu 1948 byly v českých zemích zřízeny čtyři slovenské osvětové inspektoráty (v Karlových Varech, Teplicích-Šanovu, Liberci av Opavě), ve směrnicích pro Okresní osvětové rady pro pořádání kulturního života se objevily nejen vzletné fráze o systematičnosti a plánovitosti kulturního života , ale také seznam doporučené literatury a divadelních her, které se mohly hrát. Byla to neklamná snaha o ovlivňování a organizování kulturního života Slováků v duchu nastupující ideologie marxismu. Za předsedů MO MS měly být voleni pouze pokrokoví a politicky spolehliví Slováci a hrát se doporučovali pouze divadelní hry uvedené v připojeném seznamu. V oficiálních úředních dokumentech se stále častěji objevovaly také tvrzení, že největší podporu pro svou činnost našli Slováci u českých komunistů.

Činnost jednotlivých českých MO MS přes snahu ústředí o oživení postupně ochabovala a po změně organizačního statutu Matice slovenské v roce 1953 jednotlivé matečné obory zanikly. Ačkoli MO MS existovaly relativně krátkou dobu, hrály významnou roli při rozvoji kulturního života Slováků a přispívaly k udržení jejich národního povědomí.

Po znovuobnovení činnosti Matice slovenské na Slovensku v srpnu 1968 vznikaly její odbočky iv českých zemích, přesto, že zákon o Matici platil opět jen na území Slovenska. Odbočky MS v českých zemích měly aktivně podílet na vytváření příznivých podmínek kulturního a veřejného života všech Slovenská občanů v českých zemích, na rozšiřování možností pro sebevzdělávání a vzdělávací činnost zábavnou a rekreační.

K nejaktivnějším zatáčkám Matice slovenské patřily v tomto období MO MS v Karviné a MO MS v Praze. Karvinská odbočka vznikla díky iniciativě učitelů české školy a rodiče dětí na podzim 1968. Získala postupně 200 členů různého sociálního postavení od učitelů, horníků, železničářů, zedníky, dělníky až po ženy v domácnosti. Vyvíjela bohatou kulturně-společenskou činnost. Navázala kontakty s MO MS v Považské Bystrici i s oborem ONV v Karviné. Založila národopisný soubor, klub Štúrově mládeže i klub mladých literátů a výtvarníků. Podílela se na přípravě Dní družby Čechů, Slováků a Poláků, organizovala soutěže v hudbě, tancích, výtvarném projevu, výstavky Slovenská knih, večery slovenské poezie, zpěvu, hudby.

Začátkem roku 1970 vítal předseda karvinské odbočky MS M. Běhoun v karvinské novinách ustanovení přípravného výboru MO MS v Havířově a zdůrazňoval potřebu zachování národní identity Slováků v Čechách slovy: „My, kteří žijeme mimo území svého národa, jsme povinni ho čestně reprezentovat, zůstat mu věrní v myšlení a řízení. Važme si národy jiné, žijme s nimi v svornosti, ve shodě, ale nezapomínejme na svůj milý, malý národ. luby ho celým svým bytím tak, abychom čestně obstáli na jeho post. “

Za vydatné podpory MO MS v českých zemích se zájmem sledovalo a plně ji podporovalo a oceňovalo i předsednictvo a výbor Matice slovenské v Martině. Základní odbory na českém území pokládalo za přirozené sdružení Slovenská pracujících pro poznávání a šíření české národní kultury nejen mezi sebou, ale i v českém národním prostředí, čímž se utužovali vztahy Čechů a Slováků. Předpokládalo se, že v krátkém čase se uskuteční legalizace MS v ČSR i formálně.

Na nutnost nostrifikace zákona o Matici slovenské v České republice opakovaně upozorňovali odbor kultury Sm KNV, komise pro národnosti Sm KNV i předsednictvo KV KSČ.

Od února 1969 až do roku 1972 rozvíjel bohatou kulturní, společenskou, sportovní i zájmovou činnost matiční obor v Praze. Organizoval literárně-hudební večery, výstavy Slovenská výtvarných umělců, vzpomínkové jubilejní oslavy spisovatelů, společenské večery, propagoval divadelní představení a koncerty, organizoval sportovní a rekreační akce a exkurze pro děti. V rámci své školní sekce uspořádal roku 1969 akci na zjištění zájmu rodičů o zřízení české školy nebo výuky slovenštiny jako nepovinného předmětu. Zájem rodičů o samostatnou slovenskou školu byl nedostačující, tito upřednostňovali spíše výuku slovenštiny jako nepovinného předmětu, či zřízení kroužků slovenského jazyka na některých pražských základních školách. Ve školním roce 1969/70 tak vzniklo v jednotlivých pražských obvodech 11 kroužků slovenštiny a ve školním roce 1970/71 působilo na území Prahy 8 kroužků slovenštiny.

Zákon o činnosti MO MS v České republice nebyl nakonec přijat a činnost jednotlivých matičních oborů skončila koncem roku 1973, kdy se na základě zákona č. 167 / Sb. o Matici slovenské mj zrušila členská základna a místní odbory MS se převedly na zařízení klubového typu při osvětových zařízeních národních výborů.

V r. 1974 začala v Karviné pracovat kulturní osvětová organizace Slováků pod názvem Kulturní sdružení Slováků, jehož členy bylo asi 600 Slováků v Karviné. Jeho výbor vypracoval námět na statut, který vycházel ze stanov MS a byl přizpůsoben podmínkám Severomoravského kraje. Byly v něm vytyčené funkce a cíle Kulturního sdružení Slováků. Tato kulturně osvětová organizace měla vytvářet a koordinovat kultúrnmy a společenský život obyvatelstva slovenské národnosti, ne však jako duplicitu české kultury, ale doplňovat a obohacovat národní kulturní život.

Záměrem Sdružení bylo zvyšovat úroveň kulturního života, umožňovat další vzdělávání v mateřském jazyce, rozvíjet spolupráci s obyvateli všech národností města.

V r. 1975 Sdružení Slováků a Městský kulturní dům v Karviné uzavřely dohodu o spolupráci při organizování kulturního života Slováků a o šíření české kultury. Kulturní sdružení Slováků se stalo klubovým zařízením Městského domu kultury v Karviné. Organizovalo bohatou společenskou, zájmově-společenskou, zájmově-uměleckou a kulturně výchovnou činnost, podílelo se na oslavách významných výročí a realizovalo i řadu výstav. Sdružení vytvořilo i zájmové umělecké soubory: pěvecký sbor, divadelní soubor, cimbálovou muziku, taneční skupinu a soubor lidových písní a tanců Tatranec.

Z pražského matičního odboru vznikl Klub slovenské kultury, spadající pod Pražské kulturní středisko, čímž byl napojen na rozpočet pražského magistrátu. V r. 1985 zřídilo Ministerstvo kultury ČSR Dům slovenské kultury a Klub se stal jeho zájmovým sdružením. Právní subjektivitu získal KSK až v roce 1991.

Kromě zmíněných kulturních sdružení neměli Slováci v českých zemích až do roku 1989 žádnou jinou národnostní organizaci. Jedinou možnou organizační základnou národnostních menšin byly v tomto období kulturní sdružení oficiálně uznaných národností. V ČR to byl Polský svaz kulturně osvětový (PZKO) a Kulturní sdružení občanů ČSSR německé národnosti.

Slováci žijící v českých zemích zde byly v postavení druhého státotvorného národa a ustanovení týkající se organizací národnostních menšin se na ně nevztahovala, ačkoli ve skutečnosti menšinové práva využívali – používali v jazykové komunikaci často svůj mateřský jazyk, disponovaly svým školstvím a kulturní se organizovali.

OLGA Šrajerová

VISEGRAD – TERRA INTERCULTURALIS

Přichází přelom roku a s ním i nové projekty. Slovensko-český klub, vydavatel Slovenská dotyků, jich má tentokrát víc než jindy. Mezi nimi i několik mezinárodních. Konečně, patří se rozjíždět nové aktivity, když je za dveřmi rok, ve kterém Slovensko-český klub oslaví desáté výročí své existence. Samozřejmě, ani oslavy nebudou chybět.
Vlastně každý z projektů je čímsi výjimečný. Zaměřme se však na jeden, který určitě vzbudí patřičnou pozornost. Už mnohokrát jsme informovali o společných aktivitách s institucemi jiných národnostních menšin v České republice. Jindy zase o aktivitách spolu se Slováky žijícími po celém světě, ostatně i v tomto čísle časopisu je článek o konferenci Slováků v zahraničí, která se v říjnu uskutečnila v Bratislavě. Nejnovější projekt obě kategorie přirozených partnerů Slovensko-českého klubu jistým způsobem propojuje.

Jeho cílem je poukázat na to, že národy ve Střední Evropě – prostoru Visegrádské čtyřky – jsou navzájem promíchané a že tyto vzájemné menšiny (Češi na Slovensku či v Polsku, Maďarská menšina na Slovensku av Česku, Poláci v Česku a na Slovensku, Slováci v Česku, Maďarsku a Polsku) představují významné bohatství tak pro země původu, tak pro země, kde žijí. Tuto myšlenku obsahuje název projektu „Visegrad – Terra Interculturalis“.

Za důležité je třeba považovat také nastartování užší spolupráce a výměny zkušeností mezi těmito menšinami, která dosud do značné míry chyběla. Jaké výsledky může taková komparace přinést? Ačkoli předbíhám, zcela jistě vyčíslí například to, jaká malá je podpora svým krajanům ze strany Slovenska oproti podpoře Maďarska či Polska, porovnáme samosprávný model podpory menšin v Maďarsku s odlišným modelem v ostatních zemích, vyhodnotíme přínos dokumentů jako Evropská charta regionálních či menšinových jazyků, ratifikovaných v různých zemích v odlišném znění … Na základě toho se bude jistě každá ze zainteresovaných komunit snažit o uplatnění dobrých zkušeností, které získá. A také o prosazení lepšího přístupu ze strany veřejného sektoru v zemi, kde žije i v zemi původu. Tyto snahy opře o opravdu odborný základ a získá i novou politickou argumentační bázi.

Projekt je zamýšlen jako dlouhodobý. Jeho obsahem v prvním roce, kterým je ten právě nadcházející, by měla být především konference představitelů těchto menšin v kostele v Budmerice při Bratislavě, která by vytyčila směr další spolupráce a přinesla první odborné výstupy, dále vydání sborníku z této konference, vytvoření internetové komunikační báze a uspořádání výměnných literárních večerů v zúčastněných zemích. Na těch se zúčastní špičkoví autoři jako například maďarský spisovatel žijící na Slovensku Lajos Grendel, slovenský spisovatel v Česku Ľubomír Feldek, český historik a spisovatel žijící na Slovensku Pavel Dvořák, maďarský spisovatel se slovenskými kořeny Pál Závada nebo polská básnířka tvořící v Česku Renata Putzlacherová. Do spolupráce budou zapojeni bohemistů, hungaristi, polonisti a slovakisti z ostatních zemí.

Projekt bude řídit výbor v čele s velvyslancem ČR v ČR, J. E. Ladislavem Ballek, který s ideou přišel jako první. Koordinátorem projektu bude autor těchto řádků, ostatně i sko místopředseda Rady vlády ČR pro národnostní menšiny. Partnery, spolu s nimiž Slovensko-český klub úspěšně předložil žádost o podporu Mezinárodnímu Visegrádské fondu, jsou Celostátní slovenská samospráva v Maďarsku, Csemadok v ČR a Spolek Slováků v Polsku. Stejné postavení, jakož i zástupce v koordinačním výboru, však budou mít i další partnerské organizace jako Kongres Poláků v České republice, Svaz Maďarů žijících v českých zemích, Slovenské fórum v ČR, Český spolek na Slovensku, Spolek Poláků a jejich přátel na Slovensku, Svaz maďarských pedagogů na Slovensku, česká komunita v Polsku, Svaz Slováků v Maďarsku a další. Členství ve výboru přijali i další osobnosti z řad menšin v čele s místopředsedou vlády ČR PALOMA Csáky.

V dalších letech bude rozsah spolupráce narůstat. V oblasti kultury (například divadlo, výtvarné umění), vydavatelských počinů, jakož i v oblasti výměny informací. Věříme, že projekt si získá takové renomé, že to umožní získat i prostředky, potřebné pro jeho realizaci. Předpokládáme vícezdrojové financování, mimo jiné z vlastních zdrojů spolupracujících institucí, od sponzorů, z národních zdrojů i od mezinárodních institucí. Domníváme se, že za úvahu ze strany představitelů Mezinárodního visegrádského fondu by stálo, zda by taková aktivita nemohla stát po přidělení standardního grantu na rok 2006 od dalšího roku strategickým programem.

Ani rozšíření na další země, byť i na celou Evropskou unii, není nereálné. To je však asi v tuto chvíli až příliš vizionářské – nuže ale, kdo nemá velké ambice, nic zásadního ani nedokáže …

Bathory je Slovensko-česko-maďarsko-britský koprodukční film režiséra Juraje Jakubiska

Bathory je Slovensko-česko-maďarsko-britský koprodukční film režiséra Juraje Jakubiska. Natáčení filmu začalo v prosinci 2005 a film byl uveden v červenci 2008. Je to první film Juraje Jakubiska v angličtině.

Bathory
Bathory

Mimořádná osobnost Alžběty Báthoryové zaměstnává historiky už po staletí. Ještě dnes, bezmála čtyři sta let po její smrti se pohledy na její život a vinu rozcházejí. V Guinessově knize rekordů je uváděna jako největší vražedkyně v dějinách lidstva. Po přečtení publikovaných děl a prostudování historických materiálů jsem dospěl k odlišnému závěru. Podle mne byla tato renesanční, inteligentní a vzdělaná žena obětí těch, kteří prahli po jejím majetku.

Film je příběhem o Alžbětě a její nenaplněné lásce k slavnému italskému malíři Caravaggiovi, o manželském poutu nejmocnějších uherských rodů Báthory a Nádašdy a o intrikách palatína Juraje Thurza.

Věrně se držím všech historických údajů a známých faktů, ovšem do zaplňování bílých míst historie jsem zapojil svoji fantazii.

Film je založen na příběhu Alžběty Báthoryové, uherské šlechtičny 16. a 17. století, odehrávající se na území Horních Uher, dnešním Slovensku. Alžběta Báthoryová byla známá tím, že zavraždila mnoho mladých dívek.
Herecké výkony Karla Rodena jako intrikána Juraje Thurza a ostatních herců celkem nenásilně zapadají do poněkud temného příběhu, který je plný představ o tehdejší temné době. Hraběnčin vztah s kořenářkou Darvulií, která léčí její vrozenou krevní nemoc pomocí lektvarů a bylinkových koupelí, je tajemnou částí celého příběhu a dává mu nádech fantaskní až psychedelické atmosféry, kterou bylo cítit ve filmu Fantom Paříže. Tíživou atmosféru celého děje úmyslně nabourávají nesmyslné pasáže dvou mnichů (Boleslav Polívka a Jiří Mádl), kteří vyšetřují události, jež se odehrávají v Čachticích, a odlehčují tak děj svými groteskními výstupy, podobnými Tajemnému hradu v Karpatech. Kamera i bojové scény jsou pro diváka zajímavé a mají některými kritizovaný nádech realističnosti, který bych ovšem sám hodnotil kladně, a příběhu nijak neubírají na kvalitě.
Děj je rozdělen do třech kapitol, nazvaných Ferenc, Darvulia a Thurza. Co tedy ve filmu uvidíte?

Režie: Juraj Jakubisko
Scénář: Juraj Jakubisko
Hrají: Anna Friel, Vincent Regan, Hans Matheson, Karel Roden, Franco Nero, Deana Jakubisková-Horváthová, Bolek Polívka, Jiří Mádl, Lucie Vondráčková
Rozpočet: cca 400 mil. slovenská korun

Obsazení
Na konci ledna 2006 byla vyhlášena jako představitelka Báthoriové nizozemská herečka Famke Janssen a do médií se dostaly její fotky s Jakubiskem. Její první účinkování bylo naplánováno na 6. března 2006. Zatím byly natáčeny jiné části filmu (v nichž nebyla účinná). Kolem 8. března 2006 prohlásili tiskové agentury, že Janssenovu nahradila anglická herečka Anna Friel.

Hrají v hlavních rolích
Anna Friel – Alžběta Báthoryová
Karel Roden – Juraj Thurzo
Franco Nero – Matej II. Habsburský
Jiří Korn – Kronikář
Bolek Polívka – Mnich Peter
Hans Matheson – Merisi Caravaggio
Vincent Regan – František Nádasdy
Deana Horváthová – Darvulie
Antony Byrne – Pastor Ponický
Lucie Vondráčková – Lucia
Monika Hilmerová – Alžběta Czoborová
Andrej Hryc – Rychtář
Jiří Mádl – Mnich Cyril
Marek Majeský – Gabriel Bátor
Marek Vašut – Gabriel Bethlen
Míra Nosek – Miklós Zrínyi
Michaela Drotárová – Erika
Derek Dimir Pavelčík – Pavol Bátor

Nechceme dělat pro stát, odkazují špičky IT Slovenské vládě

Ministerstvo se brání před výčitkami z nedotažené e-governmentu na Slovensku. Počkejte pár měsíců, odkazuje firmám.
Státní zakázka? Děkuji, nechci. Tak zní odpověď více našich IT specialistů na práci pro ministerstva. „Říká se, že nemáte šanci vyhrát veřejné zakázky, pokud nejste s někým domluveni. Toto koresponduje is mými zkušenostmi, „popisuje Michal Truban, zakladatel společnosti Websupport a člen iniciativy Slovensko. Digital. Právě proto se spolupráce se státem dostala pro mnohé z našich firem do kolonky „nežádoucí“.

špičky IT odkazují Slovenské vládě
špičky IT odkazují Slovenské vládě

Bez státu, bez problémů, říká Ján Hargaš, zástupce iniciativy Slovensko. digital.

„Náš trh jsou globální firemní klienti. To je v určitém smyslu naše štěstí, protože se umíme vyhnout mnohým sporným tendrem, „říká ředitel pro strategii a rozvoj firmy T-Systems Czech Republic Martin Džbor. Podobně reagoval i Šimon šička, CEO společnosti PixelFederation. „Na těchto tendrech a soutěžích se neplánujeme vůbec účastnit,“ vzkázal. Nejde přitom o osamělých běžců. Stejně smýšlejících podnikatelů sdružuje například i iniciativa Nepracuji pro stát. Její založení zdůvodnil v nedávném rozhovoru pro HN zakladatel iniciativy Pavel Lupták.

Pavel Lupták
Pavel Lupták

„Jako podnikatelé jsme svědky zavádění nesmyslných regulací, zvyšování daní, znemožňování hotovostních převodů nad jistou částku či jiných pokusů státu mít stále větší kontrolu nad naším podnikáním. Rozhodli jsme se, že nechceme podporovat ty, kteří omezují naši svobodu. „Podle státu však není podobné chování firem v jejich vlastním zájmu. „Čím více firem se na veřejných zakázkách zúčastní, využije při nich všechny možné prostředky, které zákon nabízí, tím méně negativ a kritiky bude veřejné zakázky doprovázet. Obecné konstatování nikomu nepomůže, jen konkrétní zkušenosti, „vzkázal Juraj Bard, člen architektonické kanceláře veřejné správy ministerstva financí, který se tématu dlouhodobě věnuje.

Utopili jsme miliardu

Na informatizaci jsme od roku 2007 dali téměř miliardu z eurofondů. Podle odborníků z platformy Slovakia. Digital poměrně neúspěšně. Pro ilustraci: Z těchto peněz se například zaplatilo 47 milionů eur za program e-Health. Dodnes plně nefunguje. Dalších téměř 30 milionů chtělo ministerstvo zdravotnictví „vyhodit“ za nákup e-průkazů pojištěnce, které nebyly podle platformy potřebné. „Celá informatizace se během let výrazně zpolitizovala, převládl zájem jednotlivců nad zájmem země a z mnoha jinak užitečných projektů se staly spíše výstavní skříně klientelismu,“ komentoval situaci Džbor. Ministerstvo se však brání. Tvrdí, že elektronizaci se u nás začalo pozdě, chyby postupně odstraní a první výsledky se ukáží co nevidět. „Reálné výsledky bude možné vidět v následujících měsících, jak se kvalita elektronických služeb bude postupně zvyšovat,“ řekl Barda.

Jaký je podle vás největší problém státního IT?

Z pohledu naší iniciativy vnímáme, že je to především nízká transparentnost vztahů a rozhodnutí. Ty často brání férové ​​soutěži, do které by se mohly zapojit i malí a střední podnikatelé. A právě ti jsou v IT nositeli inovací.

Často se státním představitelům vyčítá právě nezvládnutí informatizace. Proč?

Myslím si, že je to hlavně rozpor mezi očekáváním, které zde byly v roce 2007, kdy se informatizace naplno rozjížděla, a výsledkem. Ten neodpovídá původním cílem. Faktorů, které to ovlivnily, je mnoho a bylo by nekorektní vytahovat jen jednu příčinu. Otázka je, zda jsme se poučili. Ale když se dnes podíváme na Věstník veřejných zakázek, vidíme, že se opět nakupují megaprojekty bez studií a zdůvodnění, bez veřejné diskuse. Resorty si dělají, co chtějí a informatizace nemá jednoho pána. Není to dobrý přístup.

Co tedy je?

Informatizace společnosti je průřezovým tématem, důležitá pro všechny resorty. Je zapotřebí větší koordinace, a to nejen pro projekty financované z eurofondů. Jinak to dopadne tak, jak nyní: Namísto rozšiřování již existujících projektů se vyvíjejí duplicitní řešení a stále nové a nové systémy, což je v konečném důsledku třikrát tak drahé. Řešení vidíme ve vytvoření jednotné organizace, pod kterou by informatizace spadala. Jak to bylo například ve Velké Británii v roce 2010, kdy se rozhodli pro zásadní reformy a informatizace se stala pro vládu prioritou.

Stejně jsou terčem kritiky i problematické veřejné zakázky. Známé jsou několik případů předražených nákupů či klientelismu. Proč právě v IT sektoru?

Je to dáno tím, že IT je velmi komplikovaná oblast. Porovnat například cenu didaktické pomůcky – narážím na medializovaný nákupy sifonů ve školství, je jednodušší než srovnání dvou komplexních IT systémů. Ale jedna paralela tam je. I ty sifony byly předražené právě proto, že se nakupovalo 60 věcí najednou, a tím se zákonitě omezila konkurence. V IT to funguje podobně. Pokud nakupujete obrovský projekt za desítky milionů, je jen velmi malý počet podnikatelů, kteří ho umí dodat.

Jak lze tyto negativa eliminovat?

Jedním z trendů v zahraničí je rozbíjet velké projekty na menší části a otevírat tak prostor širší konkurenci. Pro oblast zakázek IT existují už roky pokyny Evropské komise. Dokonce máme platné usnesení Vlády ČR v této oblasti, které se však ignorují. Myslíme si, že nastal čas na zásadní reformu toho, jak stát nakupuje IT.

Je změna reálná již v průběhu nejbližšího vládního období?

Samozřejmě, je to reálné. O to víc, že ​​Slovensko právě rozbíhá další velkou investici do IT z eurofondů. To je velká šance udělat důležité změny. Podobné problémy, jakými trpí státní IT, řešili iv zahraničí. Inspirace je dost, potřebujeme jen více politické vůle uklidit v tomto sektoru.

ANKETA

Jak se vám podniká na Slovensku? Co považujete za největší problém a naopak které opatření od státu by vám pomohli?

Filip Francisty, COO digitální agentury Plat4M

Pokud si odmyslíme klasické podnikatelské problémy, jakými jsou byrokracie, daně a odvody, tak je to určitě vzdělání a pracovní návyky. To samozřejmě úzce souvisí s naším školstvím, které se aktuálně těší velké mediální pozornosti. Pevně ​​věřím, že se ledy pohnou a odpoutáme se od zastaralých způsobů výuky. Dnešní školství často produkuje spíše lidí s titulem jako lidí s potřebným vzděláním. I přes své malosti je na Slovensku naštěstí množství IT profesionálů. Trh se však rapidně rozvíjí a namísto obrovského počtu, právníků ‚bychom se konečně měli zaměřit na technické směry. Samozřejmě, nižší odvodové zatížení, možnost komunikovat se státem elektronicky, podpora malých a středních podnikatelů – standardní podnikatelské prvky vyspělých ekonomik. V IT sektoru je naštěstí hodně lídrů a seriozní podnikatele s chutí pomoci státu a celé společnosti. Jen škoda, že nebyli zapojeni do informatizace od začátku. Větší integrace mezi oběma skupinami by rozhodně přinesla lepší výsledky.

Martin Džbor, ředitel pro strategii a rozvoj T-Systems Czech Republic

Klíčem k úspěchu a přidané hodnotě jsou vzdělaní a připraveni lidé. Těch však v oblasti IT vůbec nepřibývá, spíše naopak. Připravenost absolventů na praxi a první zaměstnání není ani v oblasti IT růžová – nás jako firmu to brzdí při dalším rozvoji, při soupeření o potenciálně nové zakázky zaměřené na inovace. Jak firma jsme aktivní ve spolupráci s trhem práce a vzdělávání, ale celkově vnímáme relativně nízký zájem státu o intenzivnější podporu ať už vzdělávání, nebo i reálného aplikovaného výzkumu ve firmách. Je těžké v takovém malém prostoru předložit všechna opatření, která bychom chtěli od státu. Určitě by mezi nimi byl tlak na zvýšení kvality slovenského školství. Dále soustředit se na prevenci vzniku nezaměstnanosti namísto rozsáhlých rekvalifikačních projektů přes úřady práce. Zvýšení motivace firem účastnit se a přitahovat do Slovenské poboček nejen provozní, ale i výzkumné aktivity, celkově podpora aplikovaného výzkumu. Pracovní trh by mohl být flexibilnější – v některých případech je snaha zaměstnat kandidáta mimo EU opravdu velmi zdlouhavá a spíše je to maraton hlemýždím tempem než diskuse o řešení nedostatku kvalifikovaných pracovních sil.

Rasťo Kulich, country manažer Google Slovensko

Z našich zkušeností i ze zkušeností našich klientů považujeme nadměrné administrativní zátěž, nedostatečnou vymahatelnost práva a neprůhlednost veřejných zakázkách za jedny z největších překážek rychlejšího rozvoje podnikání na Slovensku. Důležité je v tomto ohledu podnikat soustavné systémové kroky, aby mohli slovenské firmy úspěšně soutěžit na evropské, tak světové úrovni. A právě tomu se věnují i ​​iniciativy Sapio (koncepce 18 legislativních zlepšení podnikatelského prostředí byla schválena loni) a Slovensko. digital, jejichž cílem je ve spolupráci se státem zlepšit podnikatelské prostředí a transparentnost v podnikání na Slovensku.

Michal Truban, zakladatel společnosti Websupport

Podnikání je těžké za každých okolností. Nejhorší na Slovensku je však neustále se měnící legislativa. Stát by měl snižovat byrokracii. Rušit všechny možné výjimky a nechat podnikatelům co největší svobodu, aby realizovali svou kreativitu. Dosavadní snahy státu o informatizaci hodnotím jako velmi nedostačující. Nikdy informatizace nepatřila pod nikoho, i když má takový obrovský potenciál ušetřit státu náklady a zjednodušit lidem práci.

Šimon šička, CEO Pixel Federation

Tragicky. Největší problém je pro nás zastaralá slovenská legislativa. Jako další problém vnímám soulad evropské a naší legislativy – například tak, jak tomu bylo v případě nového zákona o odvodu daně z přidané hodnoty v Evropské unii. Zásadně také vnímáme zatížení firmy při zaměstnávání na trvalý pracovní poměr, kde naše procento z odvodů patří mezi nejvyšší v Evropské unii. V neposlední míře je to nedostatek kvalitních lidí z vysokých škol, kterým ve většině případů chybí jakákoliv minimální praxe. Za řešení považuji zřízení odborného státního orgánu, který by nastartoval a prosazoval legislativní proces zjednodušení podnikání právě ve vztahu, který jsem zmiňoval – zatíží zaměstnávání na trvalý pracovní poměr.

Michal Štencl, ředitel společnosti Sygic

Já mám jen jednu věc. Málo kvalifikovaných lidí, kteří vycházejí ze škol. A téměř nemožnost dnes najít u nás člověka, který umí programovat, když skončil školu na Slovensku.

Slovenská politická strana Síť ukázala na novou kauzu státu. Masérovi platí 250 ročních platů sester

Slovenská politická strana Síť ukázala na novou kauzu státu. Masérovi platí 250 ročních platů sester

Lékaři Pavlu Kostkovi se za současné vlády mimořádně daří. Zažil vzestup, oproti kterému je teta Anka naprostý amatér, tvrdí Miroslav Beblavého.

Nová kauza. Teta Anka je oproti tomutu naprostý amatér, tvrdí Beblavého
Slovenská státní Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP) platí masérovi výši ročního platu 250 sester. „Vládě se podařilo najít maséra, jehož služby si cení stejně,“ konstatoval dnes šéf mimoparlamentní #Siete Radoslav Procházka.

Tvrdí, že zdroje na maséra by stačily na zvýšení platů pro 1500 sester. Strana upozornila, že za současné vlády se mimořádně začalo dařit lékařů Pavlovi Kostkovi, který na svých klinikách poskytuje masáže či rehabilitace.

Kostka měl v roce 2012 obrat asi 140 tisíc eur, v roce 2014 to již bylo přes 1,4 milionu eur, poukázal místopředseda #Siete Miroslav Beblavý. Stejně měl vzrůst jeho zisk, a tomu z 8 000 na 794 tisíc eur.

Kostka se brání a tvrdí, že obvinění jsou nepravdivá. „Klinika nikdy neobdržela od VZP objemy finančních prostředků, jak je uvádí poslanec Beblavého. Klinika Kostka žádá uvedeného poslance, aby přestal očerňovat kliniku v rámci předvolební kampaně, se kterou klinika nemá nic společného.“ Zároveň dodává, že pokud bude Beblavého v útocích pokračovat, klinika předá věc k soudu.

Beblavého očekává, že za loňský rok se mohl ještě zdvojnásobit. „Pan Kostka zažil vzestup, oproti kterému je teta Anka naprostý amatér,“ poznamenal. Podle jeho informací využívají služeb Kostková zařízení manželky ministrů, s několika členy vlády měl být zároveň viděn na kávě.

Kostka nejprve vlastnil ordinaci v Spišské Belé. Ještě v roce 2010 měla jeho firma roční tržby necelých 50 tisíc eur a nulový zisk, přiblížil Beblavého.

Cesta k milionům

Dařit se mu začalo po nástupu exministerky zdravotnictví Zuzany Zvolenské (nominantka Smer-SD) a bývalého šéfa Slovenské VZP Marcela fóra. Za krátké období otevřel kliniky nejen v Spišské Belé, ale i v Bratislavě, Nitře, Žilině a Banské Bystrici.

Zatímco soukromé pojišťovny jejich zazmluvnili jen omezeně, smluvní objem ze strany VZP vzrostl od roku 2012 o 2100 procent, vysvětlil Beblavého. Ročně mají od ní v současnosti smlouvu na více než 3,2 milionu eur.

Dostali unikátní kód

Kliniky, které jsou podle Beblavého ve skutečnosti ambulance, mají vydělávat na poskytování zdravotní péče v oblasti FLBR, tedy fyziatrie, balneologie a léčebná rehabilitace.

Vysokou ziskovost jim měl přinést unikátní kód výkonu zdravotní péče pod názvem „cílená dlouhodobá terapie – CDT00“. Za ten VZP neplatí nikomu jinému. Za standardní výkony tak může VZP vyplácet horentní sumy, upozornil.

Zájem na rozšiřování Kostková sítě má dokazovat i schvalování pronájmu městských prostor pro jeho kliniku v Nitře. V roce 2013 ho na návrh primátora Josefa Dvonča poslanci schválili bez soutěže na základě zvláštního paragrafu v zákoně, který to umožňuje v případech „hodných zvláštního zřetele“. Dvonč podle Beblavého na zastupitelstvu řekl, že ho o vybavení prostorů požádala tehdejší ministryně Zvolenská.

SLOVNAFT vyplatil v roce 2004 akcionářům dividendu ve výši 132,50 Kč na akcii SLOVNAFT

Řádná valná hromada (RVZ) akcionářů as SLOVNAFT, které se konalo 27. května 2004, projednalo výroční zprávu a schválilo řádnou a konsolidovanou účetní závěrku za rok 2003. Představenstvo hodnotí uplynulý rok pozitivně i přes skutečnost, že provozní zisk skupiny meziročně mírně poklesl (o 4%) na 2,832 mld. Sk. Provozní výsledky kromě plánovaných generálních revizí a odstávek ovlivnily především mimořádné položky v celkové výši 1,09 mld. Kč, zejména tvorba rezervy na daňovou pokutu týkající se činností společnosti SLOVNAFT Trade, tvorba rezervy na soudní spor s Apollo Interoil a náklady na restrukturalizaci společnosti SLOVNAFT mao. „Mohu s plnou odpovědností konstatovat, že management a zaměstnanci úspěšně zvládli rozhodující úlohy. Navzdory zostřující se konkurenci společnost opět potvrdila, že vysoká výkonnost je její stabilní rysem za všech okolností, „řekl předseda představenstva Slavomír Hatina. Skupina SLOVNAFT vykázala za rok 2003 zisk před zdaněním 3,515 mld. Sk. Čistý zisk činil 2,374 mld. Sk.
Dozorčí rada konstatovala, že společnost dosahovala uspokojivé výsledky a úspěšně pokračovala ve zlepšování výkonnosti. „Vhodnou úvěrovou politikou společnost stabilizovala svou finanční pozici,“ konstatovala předsedkyně dozorčí rady, Ilona Bánhegyi.
RVZ schválilo i rozdělení zisku po zdanění za rok 2003 ve výši 2,739 mld. Sk. V souladu s platnou legislativou a Stanovami společnosti 10% ze zisku po zdanění půjde do zákonného rezervního fondu. Akcionáři schválili, že dalších 4,47% se použije na umoření ztráty uplynulých období. Zbývajících 2,343 mld. Sk vyplatí SLOVNAFT akcionářům jako dividendu ze zisku za rok 2003. Valné shromáždění schválilo i vyplacení dividend z nerozděleného zisku minulých let v celkové částce 389,595 mil. Sk. Celková částka vyplacené dividendy tak představuje 2,732 mld. Sk. Výnos z dividend na akcii je 132,50 Kč, což je 13,3% z nominální hodnoty akcie.
Akcionáři na RVZ za členy Představenstva zvolili vedoucího útvaru Řízení dodavatelského řetězce Slovnaftu, Bély Kelemen, vedoucího Plánu a kontrolingu společnosti MOL, Józsefa Molnára a vedoucího Podnikového centra společnosti MOL, Józsefa Simol. RVZ zároveň do funkce opětovně zvolilo staronových členů představenstva, Slavomíra jezů (předseda Představenstva), Zoltána Áldotta (místopředseda) a Vratka Kaššovica.

Skupina SLOVNAFT dosáhla v prvním čtvrtletí roku 2004 provozní zisk 2,265 mld. Sk

Skupina SLOVNAFT vykázala v prvním čtvrtletí roku 2004 provozní zisk 2,265 mld. Sk oproti 1,800 mld. Kč ve stejném období loňského roku. „I výsledky za první čtvrtletí potvrdily, že dobré výkony jsou stabilní rysem společnosti. Jsou důsledkem neustálého zvyšování efektivity našich činností, pokračující racionalizace nákladů, redesignu hlavních procesů a synergií dosažených díky partnerství s MOL „, zhodnotil výsledky generální ředitel společnosti Vratko Kaššovic. Přínosy ze synergií, zvyšování efektivity a zlepšování interních procesů dosáhli na straně Slovnaftu v prvním čtvrtletí 545 mil. Sk.
V zájmu maximalizace výhod plynoucích ze spolupráce, odstartovala Skupina MOL integrační program, jehož výsledkem je, že Metrostav MOL a TVK fungují od 1. ledna 2004 v rámci integrované struktury pod integrovaným vedením. Nová struktura umožňuje všem zúčastněným společnostem lépe realizovat synergie společného postupu, další zvyšování konkurenceschopnosti a optimalizaci aktivit na úrovni Skupiny MOL. „Touto integrací jsme odstartovali budování opravdu silné a konkurenceschopné středoevropské skupiny, která se z pozice národních podniků posunula a dále posouvá do pozice silného nadnárodního regionálního hráče,“ dodal V. Kaššovic.
SLOVNAFT zvýšil provozní zisk i přesto, že celkový dopad externího prostředí byl ve srovnání s prvním čtvrtletím 2003 méně příznivý. Provozní výsledky společnosti na jedné straně pozitivně podpořily kromě posunu odstávek některých klíčových výrobních jednotek zejména výše crack spready benzínů. Čistý přínos z rozpuštění rezerv činil 115 mil. Sk. Na druhé straně negativní vliv měly nižší kótované ceny polyetylenu a polypropylenu, nižší crack sperady motorové nafty a pokračující posilování české koruny vůči USD i EUR. SLOVNAFT zpracoval v prvním čtvrtletí 1338 kt ropy. V důsledku vyššího provozního zisku vzrostla EBITDA o téměř 11% na 3,019 mld. Sk. Zisk před zdaněním se v porovnání se stejným obdobím loňského roku zvýšil o 16% na 2,245 mld. Sk.
Celkové čisté výnosy z prodeje poklesly v korunovém vyjádření o téměř 13%, především v důsledku posilování domácí měny. V dolarovém vyjádření však byly meziročně vyšší o 4%. Přes intenzivní konkurenci si SLOVNAFT úspěšně obhájil své postavení na domácím i zahraničních trzích. Díky vyššímu maloobchodnímu prodeji paliv o 2,6% (hlavně motorové nafty), lepším výkonům v oblasti prodeje než vyhořelé palivo zboží a vynikající nákladové disciplíně společnost významně zlepšila maloobchodní výsledky. Projevilo se to mimo jiné i na růstu tržní výkonnosti, reprezentované průměrným prodejem připadajícím na jednu čerpací stanici.
Společnost v meziročním srovnání téměř ztrojnásobila kapitálové výdaje a investice, které dosáhly 999 mil. Sk. Ty směřovaly především do dvou klíčových projektů, do nové jednotky na hloubkové odsíření motorové nafty, která Slovnaftu umožní plně vyhovět normám EU platnými od roku 2005, a nové jednotky na výrobu polypropylenu. „Obě tyto investice vytvářejí předpoklady pro dosahování dobrých výsledků iv budoucnu,“ poznamenal generální ředitel Slovnaftu. V souladu se strategií společnost pokračovala iv environmentálních projektech a rozsáhlém investičním programu zaměřeném na modernizaci a rekonstrukci maloobchodní sítě. Od roku 2001 SLOVNAFT ukončil rekonstrukci 52 čerpacích stanic. Po dvou letech je výsledek tohoto programu jasně viditelný tak na vzhledu čerpacích stanic, tak na úrovni poskytovaných služeb.

Novým předsedou představenstva Sapp je Heimo Tomann SLOVNAFT

Novým předsedou představenstva Slovenské asociace petrolejářského průmyslu a obchodu (Sappi) se stal v roce 2004 ředitel útvaru maloobchodní sítě Severní region společnosti Slovnaft Heimo Tomann, který povede Sappi do druhé desetiletka své činnosti. Za místopředsedy zvolili zástupci společností sdružených v Sapo Ratibor Lengyela, z Esso Slovensko.
Hlavním záměrem Sappi je neustálé zlepšování kvality a činnosti Slovenské petrochemického průmyslu a trhu. Sappi vzniklo jako profesní sdružení organizací petrolejářského průmyslu a obchodu působících na slovenském trhu v březnu 1994. Dnes se v Bratislavě konalo již v pořadí 10. valná hromada této asociace.
Sappi v současnosti sdružuje sedm společností. Členy jsou kromě Slovnaftu, Agip Slovensko, ConocoPhillips, Esso Slovensko, Jurki Hayton, OMV Slovensko a Shell Slovakia. Sedm členských organizací provozuje v současnosti 550 z celkového počtu asi 900 čerpacích stanic na slovenském trhu. Společný podíl členských firem dosahuje celkového prodeje motorových paliv na Slovensku přibližně 80%. Členské společnosti Sappi si iv uplynulém roce posílily své postavení na slovenském trhu, když prodali přes 1,2 mld. litrů motorových paliv, což je meziroční nárůst o téměř 6%. Prodej motorové nafty byl vyšší o 10,7% a benzinů o 2,7%.
Valné shromáždění Sappi se uskutečnilo v roce 2004 jen pár dní před vstupem Slovenska do Evropské unie (EU). Členské společnosti Sappi se i loni intenzivně věnovali přizpůsobení své činnosti normám platným v EU, zejména v oblasti životního prostředí. Členové si uvědomují, že životní prostředí je jednou z klíčových kapitol při našem bezproblémovém vstupu do EU. Petrolejářský průmysl a obchod vynakládá nemalé finanční prostředky a cílenou osvětou přispívá ke globálnímu procesu zlepšování životního a pracovního prostředí.
V oblasti maloobchodu se členské společnosti v uplynulém roce zaměřili hlavně na rozvoj a modernizaci svých sítí čerpacích stanic a investice do ochrany životního prostředí. V této oblasti se může výbornými výsledky chlubit i SLOVNAFT. V souladu s přijatou strategií SLOVNAFT pokračoval v rozsáhlém investičním programu zaměřeném na modernizaci a rekonstrukci maloobchodní sítě s důrazem i na neustálé zlepšování životního prostředí, do kterého bylo v uplynulém roce zařazeno zhruba 80 našich čerpacích stanic. Po dvou letech je výsledek tohoto programu jasně viditelný tak na vzhledu čerpacích stanic, tak na úrovni poskytovaných služeb.