Evropská unie – odejít či neodejít?

Mnozí z našich příznivců nás vybízejí k tomu, abychom se spojili s dalšími subjekty, které se pohybují v podobném názorovém spektru jako hnutí CESTA, svůj program však opírají zejména o, pro určité spektrum našich voličů, velmi lákavou myšlenku vystoupení z Evropské unie.

Ačkoliv chápu a do velké míry dokonce sdílím jejich pohnutky, domnívám se, že pokud bychom na tento bod přistoupili, bude se jednat pouze o zjednodušené předvolební heslo. Protože pokud řekneme krok „A“, je pak také potřeba říci krok „B“ a co by to pro nás znamenalo.

Proč? Na počátku mého odůvodnění bych rád zmínil zejména nereálnost této myšlenky – domnívám se, že za současné politické situace a názorové konstelace občanů České republiky vystoupení z Evropské unie nepřipadá v úvahu už jen proto, že si ho velká většina našich občanů nepřeje. A to dokonce ani velká část těch, kteří vnímají jakou nesvobodu pro nás členství v EU dlouhodobě znamená. Což se může rychle změnit.

Souhlasím přitom s tím, že situace v Evropě a v EU se mění, eskaluje napětí, které je posilováno jak představiteli členských států, tak představiteli EU. Z  unie se postupně stává stále efektivnější nástroj k upevňování moci a vlivu zájmových skupin, které jsou skrze lobbistické tlaky schopny ovlivňovat chování politiků i unijních úředníků, přijímání zákonů a nařízení tak, aby co nejvíce vyhovovaly jejich potřebám a nikoliv potřebám občanů členských zemí EU. Sen o jednotné Evropě, kde si budou země rovny, nebudou stejné, ale budou si rovny a jejich občané budou mít stejné možnosti, práva a i povinnosti, se nám vytrácí před očima.

Naopak, z EU se stává diktátorská mocnost, která si připravuje půdu pro zavádění totalitních praktik do společnosti, což je mnohými vítáno jako žádoucí norma a záchrana před vlivem východu. Pod rouškou boje proti falešným informacím zatím eurokraté připravují stále drtivější cenzuru. Jsme svědky paradoxních situací, kdy jsou jménem demokracie nežádoucí a protikladné názory označovány a potlačovány jakožto dezinformace, fake news, hate speech apod. Není to tak dlouho, co se u nás uvědomělí moderátoři, komentátoři a politici předháněli v tom, kdo bude více a plamenněji bojovat proti imperialistům, zatímco dnes se uvědoměle horlí proti špatným názorům, k nimž patří třeba i neutrální postoj k Rusku. Pod rouškou potírání domácího násilí se nám neziskové organizace, podporované zahraničními subjekty, snaží nenápadně i zjevně vnutit genderovou ideologii a členské země mají dle pokynů z Bruselu řešit své populační problémy pravidelnou a řízenou migrační vlnou obyvatel ze střední a východní Afriky, namísto aby podporovali své obyvatelstvo a místní rodiny s dětmi. Země, které si tuto politiku chtějí nastavit jinak, jsou vystavovány velkému nátlaku a pod záminkou například nedodržování podmínek právního státu je jim vyhrožováno pozastavením evropských dotací.

EU se zásadně změnila a spěje ke svému konci. Proto je velkým pokušením říci: „Vystupme hned, dokud je čas.“ Je tu však jedno zásadní ALE …

Přiznejme si, nejsme suverénní stát. Dnes už jsme složitě provázanou součástí unie, jsme velice úzce napojeni na Německo i euro. Situaci dále zatěžuje fakt, že velká část našich politiků a také tajné služby pracují nikoliv pro občany naší země, ale v zájmu našich západních „spojenců“. Mimochodem, gratuluji panu řediteli BIS za jeho vyznamenání za práci ze strany CIA.

Nejsme soběstační ani potravinově či energeticky, snad s výjimkou elektřiny, ovšem i na tomto poli čelíme velkým tlakům a snahám o oslabení nezávislosti.

Podobně smutný obrázek nabízí i naše bezpečnostní situace. Schopnost naší armády bránit hranice před ohrožením je za současného stavu vysoce diskutabilní. Jsme součástí NATO, což je považováno za záruku bezpečnosti a jisté pomoci ze strany všech ostatních členů v případě napadení. Jistotu, že by se tak skutečně stalo, však samozřejmě nemáme.

Pokud bychom se v tuto chvíli sami rozhodli z EU vystoupit, bylo by to umírněně řečeno velice odvážné. Jaká gesta bychom pak mohli od Evropské unie očekávat, jsme viděli na příkladu Velké Británie, se kterou se přitom mocensky ani ekonomicky zdaleka nemůžeme srovnávat. Představitelé unie by jistě nešetřili sil, aby z nás udělali ještě více odstrašující případ, než si lze u Velké Británie vůbec představit.

I ti z našich občanů, kteří problémy a nesvobodu spojenou s členstvím v EU vnímají, v naprosté většině chápou, že odchod v současnosti není možný bez velkých problémů, které si většina obyvatel ani neumí představit a nepomýšlí na něj.

Zastánci vystoupení velmi často přirovnávají Českou republiku k dojné krávě, tvrdí, že o výnos z ní se západ jistě nechce připravit, a to nám zaručí slušné zacházení i po případném odchodu. Opravdu? Po zahrnutí do širších souvislostí se nabízí i trochu jiný vývoj…  Pro ilustraci použiji stejnou, ač samozřejmě extrémní analogii:

Jedna z vašich krav, i když menšího vzrůstu, na správném místě ve stádě pěkně nese. Pro vás je však samozřejmě důležitý celek. Ostatní krávy sice nejsou jako jednotlivci stejně přínosné, ale v součtu jsou pro vás velice důležité. Pak se jedna z nich, ta výkonná, rozhodne, že má dost nesvobody, bez vás jí bude lépe a rozhodne se stádo opustit. Nejspíš vás napadne, že by se šťastnou svobodou mohla inspirovat i ostatní zvířata. Přejete jí její nové štěstí nebo se jí raději pokusíte život na svobodě „osladit“ natolik, aby se ještě ráda vrátila do bezpečné stáje? Právě se vám naskytla příležitost ukázat ostatním jednou pro vždy, že za samostatnost se platí tvrdá cena. A tak krávu zaženete do kouta a doslova vyhladovíte. Vytvoříte jí podmínky, za kterých se vrátí krotká a s prosíkem.

Pokud by tedy čistě hypoteticky náš národ ztratil zbytky soudnosti a pokusil se odejít okamžitě bez domluvy s představiteli EU, dokáže unie snadno vytvořit pro nás zničující podmínky. Jak bychom mohli při naší potravinové a energetické závislosti žít bez spolupráce se západem? Co bychom dělali, pokud by byly uzavřeny hranice, znemožněn dovoz potravin a dalších komodit ze zahraničí? Třeba jen po dobu, než se nevyřeší cla? Jak dlouho by to trvalo, než by eskalovalo vnitrostátní pnutí a vypukly nepokoje? Lidé by sami vyšli do ulic a volali po návratu. Měna by byla znehodnocena natolik, že by cena jakéhokoliv dováženého zboží vystoupala do závratných výšin. Koruny by se v politicky nejisté době všichni v zahraničí o překot zbavovali a kurz by dramaticky padal, euro nebo jakákoliv jiná měna by naopak stoupala proti koruně a s ní opět ceny surovin. Lidé by se dožadovali návratu do EU, kde sice přicházeli o svá práva a svobodu (což si mnozí ani neuvědomovali), ale měli co jíst a mohli si denně kupovat nové oblečení za nízké ceny. A to ani nemluvím o tom, že ČNB v posledních několika letech nakoupila v rámci intervencí euro přes 1 bil Kč. Je tedy zřejmé, že Czechsit, pokud by proběhl na náš podnět, by se nám krutě vymstil. A to bude platit tak dlouho, dokud nebude mít EU tak obrovské problémy, že by v jejich světle jednání České republiky zcela ustoupilo do pozadí. Tj. pokud by se EU začala sama rozpadat, cesta k samostatnosti by byla volná. Ovšem do té doby musíme být obezřetní.

A jak tedy jinak?

Vnímám tíživý kontext současného mezinárodního dění a obávám se o budoucnost naší země i Evropy. Jsem přesvědčen, že jedinou cestou, která je pro ČR v budoucnu možná, je vytvoření silné spolupráce v rámci V4+ a příprava na odchod z EU. Mám však na mysli skutečnou spolupráci, nikoliv vytvoření nového Rakousko-Uherska. Je žádoucí, abychom se s ostatními zeměmi  V4+ domluvili na jasném společném postupu. Přestávám věřit na možnost uzdravení unie. Co by se muselo stát, aby se země EU probraly, přestaly vytvářet podmínky pro diktaturu pod vlajkou jedné velmoci a opět začaly pracovat pro své občany? Aby se vrátily k přirozenému řádu života?

Cesta tedy vede přes spolupráci v rámci V4+ a společné vytváření takových podmínek, za kterých se nás EU s ohledem na okolnosti ráda dobrovolně vzdá, nebo díky kterým budeme mít společně takovou vyjednávací sílu, že nás nechají odejít. Je ovšem mnohem reálnější, že se EU sama rozpadne. I v takovém případě je pro nás ovšem spolupráce v rámci V4+ klíčová.

Nutnost úzké spolupráce s V4+ vyzdvihujeme v hnutí CESTA již dlouhodobě, v současnosti se nám však tato cesta jeví být pro další fungování naší země zásadnější, než kdy dříve. Na případném vystoupení z unie musíme pracovat jako jeden celek. I kdyby se EU rozpadla dříve, než se podaří připravit podmínky na přiměřeně měkké vystoupení, bude se nám obdobím po rozpadu procházet snáze, pokud již kanály pro spolupráci budou zaběhané, než kdybychom se pokoušeli o domluvu teprve v okamžiku rozpadu.

Okamžité vystoupení z EU tedy nepodporuji, dokud nebudou připraveny dostatečné podmínky. Moudřejší variantou je práce na vytváření podmínek pro společné fungování a případné vystoupení států V4+.

Zdroj: https://www.hnuticesta.cz/2021/05/17/evropska-unie-odejit-ci-neodejit/

Ministerstvo zdravotnictví české republiky

Jaké cíle zdravotní politiky má Ministerstvo zdravotnictví české republiky? Pokud budeme brát dosažení stálého zvyšování délky dožití jako cíl zdravotní politiky, ke které by měla činnost ministerstva zdravotnictví směřovat, budeme pravděpodobně velmi blízko ideálnímu zacílení.

Ministerstvo zdravotnictví české republiky
Ministerstvo zdravotnictví české republiky

Jako poskytovatel zdravotní péče a zdravotničtí pracovníci, tak i pacienti mají při poskytování zdravotní péče svá práva a povinnosti. Dá se říci, že jejich práva musí být chráněna opravdu důrazně. Proč?

Pacient se vstupem do zdravotnického zařízení v podstatě „vydává“ zdravotnickému personálu, kterému věří, že zlepší jeho zdraví, zjistí co je důvodem jeho bolestí a vyléčí jej.

V takovém křehkém vztahu vždy existuje riziko, že princip důvěry bude zneužit (vědomě nebo nevědomě). Negativních příkladů zneužívání postavení lékaře nám historie nabízí nespočet.

Při poskytování zdravotní péče dochází k zásahům do osobnostních práv pacienta – do jeho těla, psychicky, soukromí, intimity a podobně. Každý úkon zdravotnického pracovníka je tedy způsobilý zasáhnout některé ze základních práv pacienta. Úcta ke každému jednotlivci a absolutní povaha jeho osobnostních práv klade zdravotníkovi podmínku, aby před každým zákrokem získal od pacienta jeho souhlas – a to ne souhlas ledajaký, ale informován. Pacient vyjadřuje svou vůli na základě informací, které mu je zdravotnický pracovník povinen srozumitelným způsobem před vyžádáním souhlasu oznámit. Jedině pacient je oprávněn rozhodovat o svém zdraví a o tom, kdo do jeho zdraví a jakým způsobem zasáhne (až na výjimky nucené péče). Například v Německu je poskytnutí zdr. péče bez řádného předem daného souhlasu hodnoceno jako trestný čin. Demontáže nábytku a jeho montáž se dá provádět velmi efektivně.

Získání informovaného souhlasu je jen jedna z povinností, které musí být splněny k tomu, abychom zdravotní péče mohli označit za provedenou v souladu se zákonem. Dalšími právy pacienta jsou:
ochrana důstojnosti, respektování jeho tělesné integrity a psychické integrity,
právo na informace týkající se jeho zdravotního stavu, právo na informace o účelu, povaze, následcích a rizicích poskytnutí zdravotní péče, o možnostech volby navrhovaných postupů a rizicích odmítnutí poskytnutí zdravotní péče, právo na odmítnutí poskytnutí zdravotní péče kromě případů, kdy podle zákona lze poskytnout zdravotní péči bez informovaného souhlasu (§ 6 odst. 9 z. č. 576/2004 CFU), právo rozhodovat o své účasti na výuce nebo na biomedicínském výzkumu, právo odmítnout odebírání a přenos orgánů, tkání a buněk po své smrti, právo na zachování mlčenlivosti o všech údajích týkajících se jeho zdravotního stavu, o skutečnostech souvisejících s jeho zdravotním stavem, pokud v případech stanovených zvláštním předpisem není zdravotnický pracovník zbaven této mlčenlivosti, právo na zmírnění utrpení, právo na humánní, etický a důstojný přístup zdravotnických pracovníků.
právo na odmítnutí pitvy za podmínek stanovených zvláštním předpisem
žena, která písemně požádala o utajení své osoby v souvislosti s porodem, má právo na zvláštní ochranu svých osobních údajů další dílčí práva

Nezbytnost garance práv fyzických osob při poskytování zdravotní péče vedlo k přijetí několika mezinárodních úmluv, které se přímo nebo zprostředkovaně týkají ochrany pacienta. Mezi ně můžeme zařadit především:
Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, přijatý na půdě OSN, publikován ve sbírce zákonů pod číslem 317/2010 CFU
Úmluva o ochraně lidských práv a důstojnosti člověka v souvislosti s aplikací biologie a medicíny – úmluva o lidských právech a biomedicíně, ve znění dodatkového protokolu ze dne 25.01.2005 (publikované pod číslem 40/2000 CFU a 494/2007 CFU)
Úmluva Rady Evropy o ochraně lidských práv a základních svobod včetně dodatkových protokolů (publikované jako oznámení Federálního MZV č. 209/1992)
Všeobecná deklarace lidských práv (usnesení Valného shromáždění OSN DE01 / 48)
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (vyhláška MZV č. 120/1976)
Evropská sociální charta (oznámení MZV ČR č. 329/1998)
Úmluvy MOP o ochraně zdraví v některých odvětvích společenských činností (např. Zemědělci, horníci a námořníci) a Úmluva MOP č. 130 o léčebně preventivní péče a dávkách v nemoci z roku 1969
Úmluva o právech dítěte (OSN 1989, publikovaný jako oznámení Federálního MZV č. 104/1991 Sb.)
Listina základních práv EU (Nice 2000).

Pro vyvážený vztah mezi poskytovatelem zdravotní péče a pacientům je třeba, aby každý z nich znal svá práva a povinnosti. Vytváření tlaku na poskytovatele, aby při své činnosti postupoval eticky a v plném respektu osoby pacienta je v konečném důsledku v rukou samotného pacienta.

Pokud pacienti nebudou znát svá práva a nebudou přirozeně očekávat jejich dodržování, budou poskytovatelé zdr. péče jen pomalu zlepšovat pracovní etické a právní standardy své činnosti.