slovenská postmoderna Dušan Mitana (1946 -)

slovenská postmoderna Dušan Mitana (1946 -)
Vstoupil do literatury v 2/2 60. let. Z uměleckých směrů ho ovlivnila postmoderna a magický realismus. Základními znaky jeho tvorby jsou:
– spojuje všední příběh s absurdností,
– v jeho povídkách jsou prvky napětí, děsivá atmosféra, častá je kriminální zápletka,
využívá hyperbolu,
– píše díla s tajemstvím, které není odhaleno ani na konci,
– pointa je často šokující, iracionální
– často řeší metafyzické, náboženské problémy,
– střídá se u něj normálně s patologickým
Ovlivnily ho autoři jako Borges, Márquez, tedy latinskoamerický magický realismus.
Tvorba: sbírka povídek Psí dny: hlavními postavami jsou lidé, kteří si nemohou najít místo v životě, jsou nespokojeni, dostávají se do konfliktu s okolím. Mitana vychází z existencialismu, z pocitů úzkosti (vliv Kafky). Autor vnímá život jako sled náhod a tajemství.
Patagonie: novela, hlavní postavou je nekonvenčně žijící Ivan Mráz. Chce se stát spisovatelem, chce žít jinak než ostatní. Ivan odchází na studia, hledá hodnoty, smysl života. Dílo má autobiografické prvky, odehrává se v Bratislavě, zobrazuje atmosféru konce 60. let., V níž se mladí lidé bouřili proti konvenčnímu socialistickému způsobu života. Patagonie se chápe jako symbol těžko dosažitelné země.
Noční zprávy, sbírka povídek. V povídkách vyhrocuje běžné situace do absurdity, autor tajemství nevysvětluje, proto jsou povídky otevřené. Většinou píše v 1. osobě.
Jednou z povídek jsou Noční zprávy. .

Noční zprávy – Dušan Mitana
Nejkonkrétnější ukázku vlivu totalitní moci nacházíme v povídce Noční zprávy, v níž má hlavní hrdina až paranoidní pocit strachu před vnější mocí.
Hrdina je v kině na filmu Anděl zkázy. Zjistí, že nemá klíče od bytu. Začíná ho svědit tělo: „Vždy si z kina odnesu blechu, chutná jim moje sladká krev.“ Rozpomenul se, že klíče od bytu si nechal v kapse kabátu. Nevěděl však najít lístek od šatny. Vrátil se zpět do kinosálu. Uklízečka už místnost zametla a smetí vysypala do odpadního koše. Vynadala mu. Vrátil se zpět do šatny. Šatnářka se ho zeptala: „Dali jste mi lístek?“ Oklamal ji odpovědí: „Proboha, ještě před tím pánem.“ Vyšel z kina. Před bytem zjistil, že klíče od bytu nemá v kapse kabátu. Zazvonil. Dveře mu otevřela manželka. Děti ještě nespali. Nejmladší trápila horečka, a tak ji uložil do postele. Žena ho požádala o spolupráci v domácnosti – rozvešaj pleny. Odmítl, neboť musí ještě napsat článek. Manželka mu vyčítá, že na kino čas měl. I ona by si ráda odpočinula od rodinných povinností. Připravila mu večeři, ale zároveň ho požádá, aby vypnul rádio. Chce mít trochu klidu. Pohádali se. Rádio nevypnul, poslouchal zprávy. Všechny byly negativní. Žena přerušovala zprávy svými požadavky – měl by si vařit sám, má vynést smetí, zavolat opraváře na WC, namontovat věšák. Začali si navzájem vulgární nadávat a vzápětí se navzájem omlouvali. Žena v závěru hádky konstatovala: „Proč mi aspoň trochu nepomůžeš? Alespoň večer kdyby ses se mnou popovídal. „Slíbil, že se polepší. Manželka šla spát a on psal článek do třetí nad ránem. Pak hledal blechu, která mu připomněla Anděla zkázy. Nemohl usnout. Když konečně usnul, probudilo ho vyzvánění. Venku stáli dva esenbáci. Zeptali se ho, jestli se jmenuje Štefan Král. Vzali ho v pyžamu a županu. Po příchodu do budovy si dal dolů župan a zůstal jen v páskové pyžamu: „… která se podobala trestanecké oblečení. Raději ať mě považují za trestance, jako bych jim měl být na smích. „Nechali ho čekat na studené chodbě. Z kanceláře vyšla šatnářka z kina. Ignorovala ho. Konečně ho zavolali do kanceláře. Podplukovník na stůl vyložil svazek ztracených klíčů a obviní ho z jejich ztráty. Odvedli ho domů bez jakéhokoli vysvětlení. Lehl si vedle ženy a usnul. Probudilo ho svědění po celém těle. Blechu chytil a zatlačil ji pod nehet. Přešel do koupelny, zacpal odtok v umyvadle, zkroutil kohoutkem a ponořil ukazováček do vody. Připlul ji ke stěně umyvadla a přitlačil nehtem. Nastal výbuch. Voda v umyvadle se zbarvila do červena a začala stoupat. Když se vracel do postele, všiml si úzký, tmavý pásek, který se pomalu plazil zpod dveří koupelny. Díval se na svou sladkou krev a v celém těle cítil stále větší slabost.
Absurdní situací je skutečnost, že hlavní hrdina je odveden v pyžamu a je obviněn ze ztráty klíčů. Právě v souvislosti s touto scénou vyznívají předešlé náznaky – konflikt s uklízečkou, ztráta klíčů, lež šatnářka, blecha – jako náznaky směřující k pocitům neustálé kontroly hlavního hrdiny: „Svět se jeví jako jedno velké spiknutí …“ Všemocný policejní režim o něm ví vše – že byl v kině, že podvedl šatnářka, že ztratil klíče. Šatnářka je spojena s policejní mocí. Autor nám nepřímo nabízí obraz a fungování společenského systému, policejní praktiky, ukázku, co se stane, když se pokusíme nesouhlasit s režimem.
Hledání ztraceného autora: postmoderní román, název je odkaz na dílo Prousta Hledání ztraceného času. Tím ztraceným časem jsou podle Mita 70. a 80. léta u nás, tedy normalizace. Dílo má všechny znaky postmoderny: autobiografickosť, příběh se střídá s eseji, mystifikace, citáty z různých děl, parafrázováno, ironie., Parodie.

Dušan Dušek (probírali jsme ho v minulém školním roce): 1946 –
– představitel moderní slovenské prózy 20. století
– vliv latinskoamerických spisovatelů: Borges, Cortázar – magický realismus, Dušek odmítá popisný realismus
– využívá proud vědomí jako Joyce
– tvůrce nesujetovej prózy, to je taková próza, v níž v popředí není děj, postava, ale jazyk a autorská perspektiva
– klade důraz na detail
– využívá sen, fantazii – vliv magického realismu
– píše hlavně povídky, jsou krátké, miniatury
– povídka u něj nemá klasickou kompozici (expozice, kolize …)
– klade důraz na každodennost, všednost, zachycuje běžné situace, ale hledá v nich originalitu
– píše v 1. osobě, autobiografickosť
– využívá humor, ironii
– píše i pro děti a mládež, iv povídkách pro dospělé je často mladý hrdina
– scénárista: filmy Růžové sny, Krajinka, Já miluju, ty miluješ

Kufr na sny:
Už z názvu knihy Kufr na sny můžeme vyčíst jedinečnost a jakési tajemno, které visí nad samotnou knihou. Autor chce přilákat čtenáře a zároveň poukazuje na to, že v této knize se bez fantazie ztratíme už na začátku čtení. Je mnoho způsobů, jak chápat metaforický kufr, např. kufr jako symbol soukromí, možná jako symbol cestování v čase, vzhledem k tomu, že vypravěč vzpomíná a někdy truchlí za minulostí. Podobnost, kterou vidíme mezi autorem a vypravěčem, znásobuje i fakt, že autor často píše v první osobě. Není to ale znak toho, že dílo má autobiografický charakter, ale jak to on sám vysvětluje, píše se mu tak lépe, text je zároveň plynulejší a hovorovejší.

Některé povídky Dušekovho Kufru na sny řadíme k nesujetovej próze. Jde o prózu, která je bez děje, dramatické akce a gradace. Celek je rozložen na epizody, fragmenty a segmenty, současní spisovatelé nedokážou zachytit svět v celku, proto zachycují svět fragmentálne. Povídky se pro nedostatek napětí jeví jako nudné. Jsou na první pohled jednoduché, přitom autor vtipně zpracovává běžné situace z každodenního života. Zaměřuje se na detaily. V některých případech jde io příběhy více či méně nereálné. Využívá jako Joyce proud vědomí.

Pavel Vilikovský – 1941
-predstaviteľ postmoderny
-více než příběh ho zajímá vyprávění příběhu
-kompozične náročné dílo
-originalita
-prelína dějové a úvahový prvky
-prvky grotesky a absurdity
-príbehy často s detektivním námětem, ale nejsou to detektivky
-pohled na naše dějiny ironický, nevážný: Věčně je zelený