Ministerstvo zdravotnictví české republiky

Jaké cíle zdravotní politiky má Ministerstvo zdravotnictví české republiky? Pokud budeme brát dosažení stálého zvyšování délky dožití jako cíl zdravotní politiky, ke které by měla činnost ministerstva zdravotnictví směřovat, budeme pravděpodobně velmi blízko ideálnímu zacílení.

Jako poskytovatel zdravotní péče a zdravotničtí pracovníci, tak i pacienti mají při poskytování zdravotní péče svá práva a povinnosti. Dá se říci, že jejich práva musí být chráněna opravdu důrazně. Proč?

Pacient se vstupem do zdravotnického zařízení v podstatě „vydává“ zdravotnickému personálu, kterému věří, že zlepší jeho zdraví, zjistí co je důvodem jeho bolestí a vyléčí jej.

V takovém křehkém vztahu vždy existuje riziko, že princip důvěry bude zneužit (vědomě nebo nevědomě). Negativních příkladů zneužívání postavení lékaře nám historie nabízí nespočet.

Při poskytování zdravotní péče dochází k zásahům do osobnostních práv pacienta – do jeho těla, psychicky, soukromí, intimity a podobně. Každý úkon zdravotnického pracovníka je tedy způsobilý zasáhnout některé ze základních práv pacienta. Úcta ke každému jednotlivci a absolutní povaha jeho osobnostních práv klade zdravotníkovi podmínku, aby před každým zákrokem získal od pacienta jeho souhlas – a to ne souhlas ledajaký, ale informován. Pacient vyjadřuje svou vůli na základě informací, které mu je zdravotnický pracovník povinen srozumitelným způsobem před vyžádáním souhlasu oznámit. Jedině pacient je oprávněn rozhodovat o svém zdraví a o tom, kdo do jeho zdraví a jakým způsobem zasáhne (až na výjimky nucené péče). Například v Německu je poskytnutí zdr. péče bez řádného předem daného souhlasu hodnoceno jako trestný čin. Demontáže nábytku a jeho montáž se dá provádět velmi efektivně.

Získání informovaného souhlasu je jen jedna z povinností, které musí být splněny k tomu, abychom zdravotní péče mohli označit za provedenou v souladu se zákonem. Dalšími právy pacienta jsou:
ochrana důstojnosti, respektování jeho tělesné integrity a psychické integrity,
právo na informace týkající se jeho zdravotního stavu, právo na informace o účelu, povaze, následcích a rizicích poskytnutí zdravotní péče, o možnostech volby navrhovaných postupů a rizicích odmítnutí poskytnutí zdravotní péče, právo na odmítnutí poskytnutí zdravotní péče kromě případů, kdy podle zákona lze poskytnout zdravotní péči bez informovaného souhlasu (§ 6 odst. 9 z. č. 576/2004 CFU), právo rozhodovat o své účasti na výuce nebo na biomedicínském výzkumu, právo odmítnout odebírání a přenos orgánů, tkání a buněk po své smrti, právo na zachování mlčenlivosti o všech údajích týkajících se jeho zdravotního stavu, o skutečnostech souvisejících s jeho zdravotním stavem, pokud v případech stanovených zvláštním předpisem není zdravotnický pracovník zbaven této mlčenlivosti, právo na zmírnění utrpení, právo na humánní, etický a důstojný přístup zdravotnických pracovníků.
právo na odmítnutí pitvy za podmínek stanovených zvláštním předpisem
žena, která písemně požádala o utajení své osoby v souvislosti s porodem, má právo na zvláštní ochranu svých osobních údajů další dílčí práva

Nezbytnost garance práv fyzických osob při poskytování zdravotní péče vedlo k přijetí několika mezinárodních úmluv, které se přímo nebo zprostředkovaně týkají ochrany pacienta. Mezi ně můžeme zařadit především:
Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, přijatý na půdě OSN, publikován ve sbírce zákonů pod číslem 317/2010 CFU
Úmluva o ochraně lidských práv a důstojnosti člověka v souvislosti s aplikací biologie a medicíny – úmluva o lidských právech a biomedicíně, ve znění dodatkového protokolu ze dne 25.01.2005 (publikované pod číslem 40/2000 CFU a 494/2007 CFU)
Úmluva Rady Evropy o ochraně lidských práv a základních svobod včetně dodatkových protokolů (publikované jako oznámení Federálního MZV č. 209/1992)
Všeobecná deklarace lidských práv (usnesení Valného shromáždění OSN DE01 / 48)
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (vyhláška MZV č. 120/1976)
Evropská sociální charta (oznámení MZV ČR č. 329/1998)
Úmluvy MOP o ochraně zdraví v některých odvětvích společenských činností (např. Zemědělci, horníci a námořníci) a Úmluva MOP č. 130 o léčebně preventivní péče a dávkách v nemoci z roku 1969
Úmluva o právech dítěte (OSN 1989, publikovaný jako oznámení Federálního MZV č. 104/1991 Sb.)
Listina základních práv EU (Nice 2000).

Pro vyvážený vztah mezi poskytovatelem zdravotní péče a pacientům je třeba, aby každý z nich znal svá práva a povinnosti. Vytváření tlaku na poskytovatele, aby při své činnosti postupoval eticky a v plném respektu osoby pacienta je v konečném důsledku v rukou samotného pacienta.

Pokud pacienti nebudou znát svá práva a nebudou přirozeně očekávat jejich dodržování, budou poskytovatelé zdr. péče jen pomalu zlepšovat pracovní etické a právní standardy své činnosti.