Krize v Europe v předvečer druhé světové Válka a Polské geopolitické myšlení

Geopolitická koncepce Medzimoria (polsky „Międzymorze“, latinsky „Intermarium“), nazývaná také „Třetí Evropa“ či „neutrální blok“, je méně známým, ale o to zajímavějším projektem, který byl diskutován na půdě polské zahraniční politiky v meziválečném období , zejména 30. letech minulého století. V tomto období došlo ke změnám v geopolitické situace v Evropě a k oslabování versailleského systému. Vytvoření nacistického režimu v Německu, který podporoval revanšistické tendence ve smyslu revize meziválečného uspořádání a tendence Sovětského svazu ve směru posilování svých zájmů v středovýchodní Evropě, představovali hrozbu nejen územní celistvosti, ale i existenci polského státu.
Předválečná evropská politická krize v Evropě zastihla Polsko v postavení největší země středovýchodní Evropy. Polští politici považovali svůj stát za přirozeného hegemona tohoto regionu. Proto by to mělo být právě Polsko, které by mělo vyvíjet iniciativu na jeho geopolitické uspořádání. Jedním z jeho modelů měl být jakýsi „val“ mezi Německem a Sovětským svazem, nazývaný podle své polohy Medzimorie (region, ohraničený Baltským, Černým a Jaderským mořem). Jeho realizace měla přispět nejen k udržení polské samostatnosti, ale také k posílení postavení Polska jako regionální mocnosti.
Německá doktrína „Drang nach Osten“, jakož i ruské „stremlenie na západ“
byly stálou součástí historického vědomí Poláků. Tento fakt výrazně ovlivnil směřování polské zahraniční politiky, které bylo součástí širší diskuse polských myslitelů v období mezi válkami. Proto v 20. a 30. letech minulého století bylo vyhodnocování polohy mezi dvěma sousedními velmocemi a identifikace nebezpečnější ze dvou hrozeb významnou součástí polského geopolitického myšlení.
R. Dmowski (1864 – 1939) prosazoval nutnost zohlednění nemeckoruských vztahů v kontextu zhodnocení geopolitického postavení Polska, přičemž za jeho největšího nepřítele považoval Německo. Nezávislý polský stát měl mít podle něj takové mocenské postavení, které přispěje k udržení evropské rovnováhy a měl by být nezávislým od Německa. R. Dmowski byl zastáncem historické dohody s Ruskem. Podobný názor ve vztahu k Německu zastávali i J. Giedroyc (1906 – 2000) a Z. Wojciechowski (1900 – 1955). Ten glorifikoval historické období polských dějin, když během vlády Piastovců hlavním nepřítelem Polska bylo Německo a nejdůležitějším úkolem byla obrana linie, vedoucí podél řeky Odry.
Naproti tomu S. Mackiewicz (1896 – 1966) zastával názor vytvoření poľskonemeckého spojenectví proti Sovětskému svazu. Podobně W. GizbertStudnicki (1867 – 1953), jako přední reprezentant proněmeckého názoru v polském geopolitickém myšlení považoval za hlavního nepřítele Polska Rusko. Byl odpůrcem snahy o posunutí polsko-německých na západ, protože tak se podle něj vytvářejí předpoklady pro nepřetržitý konflikt mezi Polskem a Německem. V souvislosti s námi analyzovanou koncepcí Międzymorze jako federace států v prostoru středovýchodní Evropy tvrdil, že takové seskupení by bez podpory Německa nebylo pevnou bariérou proti potenciální agresi Sovětského zväzu1.
A. Bocheński (1909 – 1944) prosazoval myšlenku, že Polsko bude vždy potenciálně ohroženo ze strany obou mocností. Proto existence samostatného polského státu bude záviset na zabránění vzniku jejich spojenectví. Tvrdil, že cílem polské zahraniční politiky musí být vytvoření „na našich hranicích maximální počet státních organismů, navzájem se neutralizujících“ 2. Jelikož rozpad Německa byl v této době nereálný, tyto úvahy se týkaly především možné dezintegrace Ruska (tehdejšího Sovětského svazu).

V mezinárodní politice se ohrožení polské samostatnosti projevovalo ve vývoji německo-sovětských vztahů. Oživení vzájemné spolupráce těchto dvou mocností v podobě smluv, uzavřených v roce 1922 v Rapallo vytvořil pro Polsko hrozbu vojenského ohrožení ze dvou stran a to výrazně ovlivnilo zaměření jeho zahraniční politiky. Ta však často vycházela z přecenění vlastních politických a vojenských možností a vedla k nerealistickým koncepcím řešení znevýhodněna polského státu. Po roce 1932, kdy se ministrem zahraničí stal J. Beck (1894 – 1944), se Polsko usilovalo etablovat do pozice středoevropské mocnosti a vést samostatnou politiku vůči Německu i Sovětskému zväzu3. V podstatě však šlo pouze o neúspěšné hledání cesty pro zabránění agrese těchto mocností, jejíž pravděpodobnost se koncem 30. let minulého století zvyšovala Vedle nepříznivé poloze mezi dvěma potenciálně expanzními mocnostmi mělo meziválečná Polsko velmi nevýhodné geopolitické předpoklady pro dlouhodobější samostatný vývoj. Jak produkt versailleského
systému tvořilo geopoliticky problémový útvar, který charakterizovaly nevýhodné hranice i složitá vnitřní struktura, vyplývající z prostorově-politických a etnických poměrů (národnostní menšiny tvořily více než třetinu obyvatelstva). Vztahy Polska ke téměř všem sousedním zemím se vyvíjely velmi komplikovaně. Ve spojení s nepříznivým zahraničním vývojem tyto faktory, zejména v souvislosti s mocenskými cíli Německa a Sovětského svazu, promítnutými v sovětsko-německém paktu (pakt Molotov – Ribbentrop), přispěly v září 1939 k zániku polského státu ( „čtvrté dělení Polska“) v podobě německé, resp. sovětské okupace jeho území.
Medzimorie jako geopolitický projekt v kontextu ohrožení polské státnosti Polští autoři nacházejí kořeny koncepce Medzimoria už v politice
polských panovníků a státníků v období středověku. základy moderní podoby této koncepce však lze hledat těsně po skončení první světové
války. J. Piłsudski (1867 – 1935), polský generál a politik, intenzivně hledal možnosti upevnění samostatnosti nově vzniklého polského státu
v podmínkách sousedství se dvěma mocnostmi. za nebezpečnějšího považoval východního souseda a proto viděl perspektivu polské nezávislosti
v oslabení Ruska cestou odtržení Litvy, Běloruska a Ukrajiny, které se měly spojit s Polskem ve formě federace nebo jiného svazku. Tento pokus o revizi geopolitického uspořádání východní Evropy však po skončení první světové války nebyl úspěšný. Polský stát sice úspěšně ubránil svou nezávislost, ale cílové geopolitické koncepce, zformulované při jeho zrodu, nebyly naplněny.
Renesance konceptu J. Piłsudského proběhla v 30. letech minulého století, zejména v jejich druhé polovině, v měnících se geopolitických podmínkách.
Polští politici si stále více uvědomovali rostoucí nebezpečí, vyplývající z eroze versailleského systému a z rostoucích expanzivních tendencí obou
velkých sousedů. Na jedné straně rostl vojenský potenciál Německa v závislosti na jeho mocenských ambicí, které měly tradiční východní
směrování. Sovětský svaz nemohl být považován za spolehlivého souseda, zejména v kontextu alternativy jeho revanšistických plánů v souvislosti
s přehrání polsko-sovětskou válkou v roce 1920.