Fašizmus a Nacizmus

V období od skončení první světové války v roce 1918 do začátku druhé světové války v roce 1939 vznikaly v několika evropských zemích pravičáckými strany a hnutí. V období nejistoty a materiální nouze mnozí lidé vkládali důvěru v jejich stabilitu. Když v Německu národní socialisté (nacisté) a v Itálii fašisté převzali moc, nastolili diktatury, kde jedinec neznamenal nic a lidská práva přestali platit.

Stranický vůdce fašistů Benito Mussolini se v roce 1922 stal ministerským předsedou Itálie. Zanedlouho změnil volební právo, zbavil parlament moci a začal zemi vládnout jako diktátor. Když se v roce 1933 stal národní socialista Adolf Hitler německým říšským kancléřem choval se podobně.

Narychlo schválen Zákon o zplnomocnění mu poskytl neomezenou moc. Mussolini a Hitler měli podobné cíle. Oba požadovali pro svou strany samostatnou vládu a úplnou kontrolu hospodářství. Oba zamýšleli dobýváním zvětšit rozlohu země. Byly tedy hrozbou pro sousedy. V roce 1936 uzavřeli Mussolini a Hitler pakt Osa Berlín – Řím, ale byly nerovnými partnery. Německý nacismus byl mocnější a ve všem extrémnější, například v pronásledování Židů.

Národním socialistům velmi záleželo na výchově dětí a mládeže. Mládežnická organizace nacistů se nazývala Hitlerjugend (Hitlerova mládež). Všechny dívky a chlapci od deseti do osmnácti let se měli stát členy. Jen málo dětí, jejichž rodiče s nacisty nesouhlasili, do této organizace nevstoupilo. Od roku 1940 bylo členství povinné.

Podle zákona, který vyšel v roce 1936, byla strana Hitlerjugend „pro tělesně-duševní a mravní výchovu mládeže“ důležitější než rodičovský dům a škola. V roce 1939 kdy začalo Německo druhou světovou válku sloužila Hitlerjugend i na „předválečné zoceľovanie“. To znamená, že chlapci se ve straně měli připravovat na roli vojáků a dělníků ve vojenské mašinérii nacistů, dívky na roli matek budoucích vojáků.

Protože se nacisté usilovali o větší a mocnější Německo, podporovaly a upřednostňovali početné rodiny. Hitler v této souvislosti hovořil io válce porodnosti. Ženám, které porodily čtyři a více dětí, propůjčovaly jako druh vyznamenání bronzový, stříbrný nebo zlatý mateřský kříž.

1. Politická moc v národním státě je v rukou lidu (národa);

2. Státní moc je ve jménu lidu a pro lid v souladu s „národním zájmem“. Nacionalismus není tedy jen ideologií, ale i politicko-organizačním principem, podle kterého by politický a národní celek měly byt totožné. Politický princip vyjadřuje jeho právo na sebeurčení a druhý princip formu politické organizace, v němž je vyjádřeno, že v každém suverénem státě by měl žít a vládnout jeden národ. Proto podstatná část teorií národa představuje pokusy určit pravidla, podle kterých by se historicky jednotlivým skupinám připisoval „národní charakter“. Existují dvě základní skupiny teorií národa: objektivní a subjektivní, které se vzájemně prolínají a doplňují, neboť každý sociální jev má svou subjektivní i objektivní stránku.

Objektivní teorie vymezují podstatu a původ národa na základě objektivních znaků (kultura, jazyk, etnický původ. Rasová příslušnost atd.). Například národ jako kulturní entita, je pak skupina lidí žijící ve stejném zeměpisném prostoru spojena tradicemi a hodnotami jako je jazyk / lidová slovesnost /, náboženství, společné dějiny. A jelikož stát je politická instituce, která má suverenitu v rámci vymezených územních hranic, které jsou geograficky převážně určeny prostorem, v němž takový národ žije, pak je podle nacionalistů vhodné, ba nutné, aby se hranice národa a státu kryly.

Bližší pohled na politickou mapu ukazuje však situaci značné odlišnou: např. Velká Británie (Angličané 80%, Velšané – jejichž neuvádějí jako národ, Skotové 10%, Irové 4%), Kanada (Britové 30%, Francouzi 26%, Němci 4% – problém francouzského Quebecu), Švýcarsko, Srí Lanka (Tamilové 18% – Sinhálci 74%), Němci (Rakousko, SRN), Arabové (islámský národ v arabských zemích severní Afriky a Blízkého), Izrael (Židé Palestinci), Indie (indoeuroopskými jazyky říkají: Indové, Bengálci, Asami, Maráthové, ai, drávidské jazyky : Tamilové, Telugové aj., ostatní austroázij. a čin.-tibetskými jazyky).

Nacionalisté nemohou popřít existující politickou realitu, že hranice státu a národa se nekryjí.

Subjektivní teorie vidí v národě především kulturní společenství, opírající se o „národní ideu“, ztělesněnou ve státě. Modernější dotvářející současný svět do národních států je subjektivní definice národa, která chápe pod národem skupinu lidí, která nějakou formou projevuje své národní vědomí (patriotismus) a trvá na jeho politickém vyjádření (příkladem jsou Palestinci, kteří nechtějí žít v Jordánsku a Libanonu a nárokují si území v Izraeli, dále Kurdové apod.).

liberálně nacionalismus
Nejstarší forma nacionalismu z dob Velké Francouzské revoluce, vyšla z ideje obhajoby a svrchovanosti lidu .. Ústřední myšlenkou je, že liberalismus je založen na obraně svobody jedince, co se tradičně označuje slovem „práva“.

Liberální nacionalismus chápe i národy jako suverénně entity, které mají právo na svobodu. Národy jsou rovnoprávné tak jako jedinci v tom smyslu, že mají stejné právo na sebeurčení. Priorita jedince před státem (národním celkem) je v tomto nacionalismu zachována.

Liberální nacionalismus se staví proti všem formám cizí nadvlády a útlaku, mnohonárodnostním říším či kolonialismu a prosazuje zásadu, že národ si má vládnout sám. Konečným cílem liberálního nacionalismu je svět nezávislých národních států. Jejich nacionalismus je racionalistický a tolerantní, nepodporuje nedůvěru, nepřátelství a války mezi národy, ale vzájemnou úctu a v podstatě se v něm věří v internacionalismus. Lidstvo se může dělit na národy, ale neměly by být izolovány jeden od druhého ale spolupracovat. Proto podporuje nadnárodní subjekty jako je OSN, EU atd. Podceňuje se však v tomto nacionalismu jeho emocionální stránka. Konzervativní nacionalismus Na počátku 19. století považovali konzervativci nacionalismus za radikální a nebezpečný ohrožující pořádek a politickou stabilitu. V moderním věku se ale nacionalismus stal jeden z desatero konzervativní víry.

ÚSTŘEDNÍ MYŠLENKA konzervatismu
V konzervativním nacionalismu se nadřazuje národní celek, jeho zájmy nad zájmy individu Svoboda a kvalita individua zde má podobu národní kvality a národní suverenity. Nejdůležitější nacionálně hodnoty.

1. Konzervativcům imponuje v národním cítění jeho sociální soudržnost:

a) vychází se z představy, že multikulturní a mnohonárodnostního státy jsou nestabilní, protože jim chybí kulturní a sociální soudržnost, kterou může vytvořit jen silný pocit národní identity;

b) proto se cizinci chápou jako ohrožení národní identity (viz Francie, USA a VB: v r. 1968 Enoch Powel řekl, že další přistěhovalectví do Comonwealtu by skončilo rasovými konflikty a násilím).

2. Jistotu a smysl života mohou najít lidé jen v rámci národní komunity:

a) tato hodnota má vytvářet protiváhu rozvratníckej myšlence třídní solidarity;

b) a nacionalisté se ji snaží realizovat obracením pozornosti k dějinám, a k minulosti: oživováním svátků, symbolů a tradic. Konzervativní nacionalismus je elitářský, staví na emocích, podporuje xenofobních obavy a někdy i rasismus.

NÁRODNÍHO šovinismus
Šovinismus nepovažuje národy rovnoprávné v jeho právu na sebeurčení, protože některé národy mají údajně takové kvality a rysy, které zdůvodňují jejich nadřazenost nad ostatními.

Šovinismus lze považovat za reakční nacionalismus představující politiku pronásledování, útlaku, nenávisti a štvaní proti jiným národem, který v 19. století zdůvodňoval expanzi evropského imperialismu vůči Africe, a v 20. st. 1. světovou válku. Šovinismus se vždy přiživoval na vlasteneckých emocích (což mělo podobu národního fanatismu), patriotismu (lásce k vlasti) a na nenávisti vůči cizincům. Dával pocit sebeúcty, hrdosti, důležitosti a bezpečnosti a byl přitažlivý pro osamocených a bezmocných lidí.

Specifickými a vyhraněnými podobami šovinismu jsou:

1. panslavismus – podle něj jsou Rusové přirozenými vůdci slovanských národů a Slované jsou kulturní i duchovně nadřazený národům střední a západní Evropy. Tento šovinismus je protizápadní a protiliberálny i antisemitský.

2. Pangermanismus – jedná se o formu německého nacionalismu. Po sjednocení Německa (1871) nabyl nacionalismus šovinistický charakter. Vznikly nátlakové skupiny typu Pangermánska liga a Admiralitná liga, které vedly kampaň za Německou říši a „její místo na slunci“.

3. Rasismus -Začiatkom 20. století se v USA dostal do popředí Ku-klux-klan, který hlásal nadřazenost bílých nad černými. V 20-tých letech měla tato organizace 4 miliony členů.

I dnes má stále velký vliv v jižních států USA. I přes holocaustu existují a působí v současnosti rasistické ideje, jejichž nositeli jsou především různé organizace dnešního neofašismu, jehož ústředí se nachází v USA, státě Nebraska, ve městě Lincoln, kde vydávají i svůj časopis New Order. Náboženský fundamentalismus Vzestup náboženského fundamentalismu třeba vidět jako reakci na bezduchý materialismus světské kultury. Představuje opozici vůči životu založeném jen na materiálním bohatství a politice svobody. Vychází z náboženských pozic, opírá se o svaté knihy a pravdu vycházejícího z doslovného znění náboženských textů ,. V Evropě vystupuje po názvem NSDAP / AO – jako exilová organizace svého ústředí v USA. Základní hodnota „V nacionalismu se politická identita formuje z pocitu národní sounáležitosti. Rozhodující jsou proto znaky, podle kterých se historicky jednotlivým skupinám připisuje „národní charakter“. Z komplexu těchto znaků se pak vytváří vědomí národní jednoty.

Ve fundamentalismem se vědomí národní jednoty konstituuje výlučně prostřednictví náboženství. Jde o náboženství v jeho radikální podobě, které je v současném moderním světě zdrojem nestability a konfliktů. Tam, kde chce toto extrémně pojato náboženské vnímání světa určovat život společnosti ve všech jejích stránkách, klade si převážně za svůj politický cíl teokracii. Příkladem byl žalu Hak v Pákistánu, generál Nimejrí v Súdánu a Chomejní v Íránu, kteří zavedli opět do právního systému islámské náboženské právo šarí’a.

PODOBY náboženského fundamentalismu
Z politické hlediska jsou nejvýznamnější tři fundamentalistické seskupení:

1. Křesťanský fundamentalismus.

Např. v USA je reprezentován politickou stranou Křesťanská nová pravice, která vedla kampaň za obnovení modliteb v školách a zavedení trestů proti rouhání, dále kampaň proti umělému přerušení těhotenství a z morálního hlediska se zasadila cenzurování televize, tisku;

2. Židovský fundamentalismus.

Zakotvený ve fundamentalistických sektách (stranách), jejichž pojetí židovské domoviny spočívá na odkazech ze Starého zákona (skupina Kach a další); 3. Islámský fundamentalismus, který je z nich nejvýznamnější. Fundamentalismus v islámu neznamená jen víru v doslovnou pravdu koránu, protože v to věří všichni muslimové. znamená:

a) militantní víru v islámské učení pro sociální, politický život a osobní život;

b) v praxi to znamená „islámský stát“ (teokracii), kde vládne spíše duchovní autorita jako světská a uplatňování božského „islámského práva“ šaría;

c) náboženství je hlavním a určujícím charakteristickým rysem národní identity (islámského národa). Islám tedy obsahuje doktríny a názory, které mohou zdůvodnit celou řadu politických cílů zejména v ekonomické oblasti.

Např. Korán je za institut soukromého vlastnictví, ale zároveň zakazuje lichvářství a spekulaci. Politická přitažlivost islámského fundamentalismu spočívá v tom, že na rozdíl od liberalismu, socialismu a konvenčních forem nacionalismu nebyl dědictvím západu. Touha po nezávislosti byla zároveň chápána jako duchovní očista (osvobodit se kulturní i politicky od západu), kterou kolonizované národy potřebovali k sebeúctě.