Co definuje totalitu

Navzdory rozsáhlému používání tohoto označení není jasné, jaká kritéria skutečně musí být splněny pro jeho správné použití. Lze však přibližně konstatovat, že vymezovala činností totalitního režimu je totalita, tedy bez výjimky měnit život svých „poddaných“, proti jejich vůli a pro svůj vlastní prospěch.

Co přesně režim v tomto spojení znamená, také není jasné, jelikož jsou totalitou označovány i takové, které disponují formálními viacstranníckymi systémy a formálními volebními systémy. Nakonec i minulý režim byl formálně „lidově demokratický“ a udržoval při životě fasádu demokratických struktur a procesů, které buď neměly žádný vliv, nebo byly zmanipulované k prospěchu režimu. Lze tedy konstatovat, že podstatné nejsou formálně znaky, ale skutečné mocenské vztahy, ve kterých je „režim“ (vládnoucí) dominantní.

S těmito definicemi se ale pojem totality rozpadá, protože je lze relativizovat až donekonečna a podle nich možná i dnešní „režim“ označit jako totalitní, protože jako každý hospodářský systém totality mění životy lidí (liší se možná jedině úrovní donucování, ale kde zasadit hranici pro totalitu?) a má mocenské centrum, které vládne nad ostatními, spolu s demokratickými strukturami, které nemají prokazatelně velký vliv na velký chod věcí. Dnešní systém se na tomto bodě liší zejména metodami vlády a formou demokratických formalit, resp. má relativně reálný viacstrannícky systém, který ale buď nemá rozhodující vliv na stát a hospodářství (ohliadnuc také nato, že nelze touto cestou měnit ústavu) nebo je dostatečně pod kontrolou vládnoucích skupin.

Pro další rozlišení totality od demokracie je proto zapotřebí další kritérium a to jsou známé liberální práva. Ty jsou současně základem, na kterých končí formální demokracie tohoto režimu, tz. tato práva se nesmí demokraticky měnit. Tato práva zahrnují zejména svobodu projevu, svobodu tisku, svobodu shromažďování a spolčování a právo na soukromí.

Při bližším zkoumání se však i tato hranice začíná rozmazávat. Na jedné straně jsou tato práva obtížně identifikovatelné a lokalizovatelné v konkrétních případech, otevírají otázky, zda mají být neomezené, kdy a nakolik mají být omezeny, stejně jako je nutné přihlížet k jejich efektivní ochranu a způsob ochrany. Práva existují, pouze pokud jsou na papíře – zákonem a jsou platné, pouze pokud je někdo efektivně a silou ochraňuje.

Chronickým nedostatkem liberální perspektivy na svět je, že pro něj existují tato práva pouze ve vztahu se státem a jen jako ochrana před státem. Jelikož byl stát v minulém režimu všechno, tento pohled dokázal totality pojmout společnost a správně identifikoval její charakter. V případě „liberální společnosti“, kde stát v čistém (nepočítaje čistě fiskální vztahy a přerozdělování) zabírá čtvrtinu až jednu třetinu společnosti, tento pohled je slepý vůči velké většině potenciálních porušování práv. Vzniká tak paradox, že pokud předpokládáme hypoteticky stejné porušování mimo stát jako ve státě, „liberální společnost“, která stejně porušuje práva občanů jako „komunistická totalita“, bude počítána jako třikrát až čtyřikrát lepší v ochraně práv jen proto, že její stát neobsáhne celou společnost. Nehledě na to, že potenciální moc státu se progresivně a nelineární zvětšuje, čímž má větší kontrolu nad společností.

Na druhé straně je jasné, že i tzv. „Lidově demokratické“ státy měly formální ústavní liberální práva, přičemž v jisté míře a v určitých časech jejich i ochraňovaly a dodržovali. I v případě, že se zaměříme na skutečné, nikoli formální práva, způsob a rozsah jejich porušování je častokrát závislý na právním stavu, není možné jej lokalizovat a stíhat, nebo je srovnatelný s porušováním v liberálních zemích.

Způsob a rozsah porušování práv v „lidově demokratických“ režimech se lišil od času k času, po jasné a otevřené represi v 30. až 50. letech – zejména zabíjením, uvězněním a zotročení se dostal v čase normalizace do stavu subtilního a pozorovaného porušování práv. Tyto metody byly ve Východním Německu označované jako „Zersetzung“ a její metody nebyly a nejsou dodnes právně postihnutelné až na jednotlivé porušení jako listovního tajemství atd, přičemž je také velmi těžké je dokumentovat na případné soudní jednání (pokud k tomu vůbec dojde). Pak existovaly období, kdy byl výkon určitých práv reálné uvolněný, jako v 60. a na konci 80. let v případě svobody shromažďování a projevu, do určité míry tisku. Byly tyto režimy v těchto časech méně totalitní nebo v přechodné fázi?

Tato práva jsou z fyzikálních důvodů omezené. Právo shromažďování je omezeno prostorem a časem, v němž je fyzicky možné se shromažďovat. Člověk se musí dostavit na místo, na němž se má shromáždit. Dále jsou omezeny ze společenských důvodů, jako schopnost se dostat do jiné země, schopnost komunikace v cizím jazyce, volný čas a potřebné prostředky k výkonu práva. I svoboda projevu je velmi jasně omezené právo a to reálným prostorem, v němž je možné se vyjádřit. Čím je tento prostor menší a čím je tento projev adresovaný většímu počtu lidí, tím je toto právo omezenější. Výkon tohoto práva je proto sám o sobě i omezení práv ostatních. Udělení prostoru pro výkon práva je proto samo o sobě politické a ekonomické rozhodnutí. Omezení proto může mít jen jednoduše formu zamezení výkonu tohoto práva, tedy neudělení prostoru. Teprve zde vstupuje ve velmi omezené míře možnost omezení práv ze strany státu. I státní omezení je však závislé od předchozích podmínek a je častokrát těžké ho poznat a dokumentovat. Konečně je ochrana těchto práv velmi omezená nutností individuálního obhajování v případě porušení před soudem. A porušení v soukromých vztazích, tedy i pracovních vztazích, je ve většině případů a zemí neviditelné pro dnešní právní řád.

Právo neznamená možnost ho kdykoli a kdekoli provádět. V případě shromažďování to znamená povinnost nahlášení a prověření policií. Porušení práva shromažďování mají tak v „totalitních“ zemích prostě formu odepření jakýchkoliv demonstrací „proti režimu“ a rozpuštění ilegálních demonstrací.

Akce státu a vládnoucích nějakého režimu se obracejí proti jeho odpůrcům. I v případě nejtemnějších období stalinismu se represe neobracela proti většině obyvatelstva, stejně jako ne v případě StB. Je proto ještě obtížnější určit „totalitu“, když i „demokracie“ bojuje proti svým odpůrcům a to srovnatelnými metodami jako ty totalitní proti svým „demokratickým odpůrcům“.

Odpůrci těchto režimů jsou v obou případech odpůrci ústavního zřízení. I zde se rozdíly mezi liberální a totalitní společností rozpadají, protože ani většina liberálních ústav světa nebyla demokraticky tvořena ani schválena, podobně jako „lidově demokratické“ ústavy.

Ani v případě porušení práva na soukromí se liberální společnost tak dobře neudržuje oproti „komunistické totalitě“. Po odhalení programů NSA je více než jasné, že dochází k masovému a nevybíravým sledování většiny obyvatelstva pod záminkou boje proti terorismu. Cílem těchto programů není nic méně než úplná eliminace individuálního soukromí. Rozsahem a efektivitou zásahu do soukromí nejenže dosahují, ale i daleko převyšují činnosti Stasi a StB. V těch „totalitních“ zemích se naplno ukazuje, co může taková eliminace soukromí znamenat: je to doslova realizace orwellovských Dystopia, tedy úplná kontrola nad životem občanů, která jde tak hluboko jako do chemického složení těla, do emocí a do mysli. Tento projekt není nic menší než vybudování perfektní diktatury – vybudování boha, který všechno vidí a každou neposlušnost potrestá.

Po této dekonstrukci se liberální společnosti odlišují od těch totalitních jen ve dvou bodech: v rozsahu demokratických struktur, které jsou v liberální společnosti o něco více funkční a dostupné i pro odpůrce režimu a jiných než vládnoucích av rozsahu výkonu liberálních práv, které jsou o něco více volné a to zejména ve vztahu se státem.

Politický systém s více politickými stranami v liberálních společnostech je navzdory všemu ale jasně kontrolovaný a v rukou vládnoucích skupin. Tyto skupiny nepřipustí, aby se do tohoto prostoru dostali nebo byly v něm úspěšné síly, které stojí v opozici vůči ústavnímu režimu. Tento viacstrannícky systém s liberálními právy je ale také výsledkem tlaku opozičních sil, které nebyly nikdy schopny se dostat do dominantní pozice. Sociálnědemokratické strany v tomto systému tahali vždy za kratší konec a síly vlevo od nich byly z tohoto prostoru vyloučeny nebo marginalizované. Ve většině liberálních společností vypadá tento viacstrannícky systém tedy spíše jako systém dvou stran, nebo systém, v níž je jedna strana dominantní, i když není jediná. Falešný pluralismus zde znamená jednoduše více stran, z toho většina slouží zájmům vládnoucích skupin, menšina se snaží vliv vládnoucích skupin omezit a odpůrci nejsou připuštěni nebo marginálních v důsledku nerovného přístupu do prostoru a ke zdrojům.

Výkon liberálních práv je omezen jednak tím, zda je někdo odpůrce ústavního systému, nebo ne a zda toto omezení pochází ze státního nebo soukromého zdroje. Přitom nejvíce omezení se koná v soukromých vztazích, zejména ve vztahu s monopolními kapitalistickými společnostmi.

Rozdíl mezi totalitou a demokracií je tak dnes spíše rozdíl postupný a přechodný a ne rozdíl diametrálně odlišných a přesně ohraničených systémů. Směr k větší demokracii by musel zahrnovat demokratizaci státu a soukromých vztahů, demokratizaci ústavy, platnost ochrany práv v soukromých vztazích a radikálně menší zásahy do liberálních práv.