Jak se zrodila poštovní známka

Jednou podtrženo jméno znamená: „Jsem zdravý“, druhá čárka: „Miluji tě“ a ozdůbka na konci slova: „Mnoho pozdravů a polibků“ … Co psali v minulosti? (80)
Existují věci nad o kterých ani neuvažujeme jak vznikly, neboť jsou pro nás již tak samozřejmé, jako kdyby se bez nich ani nedalo žít. Mezi ně určitě patří poštovní známka. Přitom tato věc vznikla až v roce 1840.

Jak se zrodila poštovní známka

Bylo to ještě na jare 1837, kdy se anglický učitel matematiky Rowland Hill náhodou stal svědkem situace, nad kterou se pak hluboce zamyslel. Chudé služební Mary Bakerové doručila pošta dopis. Podívala se na něj, nerozhodně ho obracela v rukou a pak ho vrátila pošťákovi s tím, že pro vysoký poštovní poplatek, který by za doručení měla zaplatit, ho nemůže přijmout. Učiteli Hillovi se zželelo chudého děvčete, i zaplatil za ní poštovní poplatek. Přestože dopis mohla nyní Mary Bakerová už otevřít, vždyť byl její, neudělala to, ba vlastně ani ho přijmout nechtěla. Až nakonec se Mary dojatá Hillovou dobrotou, přiznala.

Mám přítele ve Skotsku, kde je ve vojenské službě. Píšeme si velmi často. Protože však nemůžeme platit vysoké porto (poplatek za doručení dopisu), domluvili jsme se, že se budeme dorozumívat několika znaky na obálce. Jednou podtrženo jméno znamená: „Jsem zdravý“, druhá čárka: „Miluji tě“ a ozdůbka na konci slova: „Mnoho pozdravů a polibků“. Pokud přijde takový dopis, podívám se jen na obálku a už vím, že můj Henry je zdravý, že mě ještě má rád a pozdravuje mě. Pak list vrátím a nemusím za něj zaplatit. Stejně píšu i já Henrymu. Prosím vás však, neprozraďte nás.

Rowland Hill usilovně dumal, jak by bylo možné snížit vysoké poštovné a současně zamezit takovým podvodům. Tak dospěl k tomu, že zásilku by bylo třeba vyplatit hned při odeslání a ne – jak bylo tehdy zvykem – až při doručení. Když Hill dospěl se svými myšlenkami až sem, už téměř automatický dostal nápad vyhotovit malou poštovní ceninu – známku.

Tak se stalo, že 10. ledna 1840 na základě návrhů pana Hilla napsali zákon a 10. května 1840 přišli na anglických poštách do prodeje poštovní známky, první na světě. Příklad anglické pošty následoval stát za státem. O několik let již nebylo kulturního státu , která by nepoužívala tuto novinku, která od té doby – za něco přes staletí – celkem už zevšedněla.

Já bych doplnil, že zevšedněla až tak, že dnes nám známku nahrazuje automat svým razítkem. Takže, filatelisté za své sbírky známek a svým způsobem i za investice do obchodu s nimi, mohou vděčit Mary, Henrymu, Rowland Hillovi a anglické poště. Pro ekonomy to může být názorný příklad toho, jak se dá úspěšně podnikat i ve státních podnicích.

Jak to vysvětlí vědci? Bylo objeveno 150 tisíc let staré potrubí pod čínskou pyramidou

Trubky Baigong jsou jednou z největších záhad starověkého světa. Lze je najít uvnitř špatně erodované pyramidy stojícími na vrcholku hory Baigong v Qinghai provincii v oblasti severozápadní Číny. Zrúcajúca se pyramida má trojúhelníkové vchody po všech stranách, ale s postupem času se dva z nich propadli a jsou v současné době nedostupné.

 

Ten, který zůstal, vede člověka až do hloubky pyramidy. Železný šrot a podivně vypadající kameny v podlaze naznačují, že zde byla nějaká aktivita.

A tak zůstaly trubky od těch největších s průměrem 1,5 stop až po ty nejtenčí, které jsou úzké jako párátko. A tak jsou desítky těchto trubek spuštěny do hory a vedou, kdo ví kde.

Někteří z archeologů, kteří místo zkoumali, zvažovali možnost, že by trubky rozváděla vodu po pyramidě. Jejich teorie se zdá být podpořena faktem, že množství železných trubek bylo nalezeno u nedalekého jezera Toson. Některé z těchto trubek dosahují jen nad hladinu, jiné i pod, podle jejich délky.

Tento nález zaujal také pekingský geologický ústav, který se pokusil prozkoumat potrubí pomocí přístroje zvaného termoluminiscenčný. Tato metoda jim umožnila určit, kdy naposledy bylo potrubí vystaveny vysokým teplotám. Analýza ukázala, že potrubí bylo postaveno před více než 150 000 lety.

A tajemství se odkrývá ještě více. Výzkum na místní hutě nemohl zjistit všechny sloučeniny, z nichž je potrubí vytvořeno. Ví se, že byly trubky pravděpodobně vytvořeny z oxidu železitého, oxidu křemičitého a oxidu vápenatého, ale také obsahují 8% nějakého neznámého materiálu.

Neexistuje žádný jednoduchý způsob, jak tento jev vysvětlit. Lidská přítomnost v tomto regionu byla sledována asi 30 tisíc let zpátky do minulosti, společnost byla ale tvořena převážně kočovnými kmeny. Bylo by možné, aby nějaká primitivní civilizace zanechala tak pokročilé struktury, nebo nebyla vůbec primitivní?

Řada teorií se snaží vysvětlit, kdo tyto trubky postavil ak jakému účelu asi sloužily. Moderní, ale dlouho zapomenutá lidská civilizace mohla vybudovat zařízení, které vedlo potrubí s kapalinou k nedalekému jezeru – to je vše, co zbylo.

Dalším zajímavým aspektem je to, že voda v jezeře je slaná. I když jsou v okolí sladkovodní jezera, nevedou k nim žádné trubky. Proč jsou tedy vedeny k tomu jezeru se slanou vodou?

Potenciální odpovědí je elektrolýza. Pokud je elektrický proud veden slanou vodou, rozkládá se na vodu a kyslík. Taková produkce se používá pro všechna letadla civilizací. Možná právě tato civilizace ani nemusela být lidská.

Na druhé straně jsou geologové, kteří si myslí, že trubky jsou nějakým velmi zvláštním přírodním útvarem.

Teorie se jen snaží vysvětlit něco, co je pro nás naprosto nepochopitelné a co se nehodí do aktuálně přijímaného systému víry.

Jedna věc je jistá – dokud není přepsána historie, anomální artefakty, tak ty, jako jsou například Pipes Baigong, nemají místo v běžných učebnicích.

S uprchlíky nejde vyjít! Vyrábí zbraně a neznají WC, říkají v Bělé.

Střet dvou různých světů, tak vidí situaci v zařízení pro uprchlíky v Bělé pod Bezdězem zdejší zaměstnanci. Lidé z blízkého východu nebo z Afriky nemají návyky bězné pro civilizované Evropany. Velká část z nich neumí používat sociální zařízení a neřídí se radami lékařů. Jejich hlavním zájmem je co nejrychleji odejít, nejlépe do Německa.

Pokoje, které byly nedávno vymalované, tak jsou zas počmárané. Na pokojích nepředstavitelný nepořádek. Škoda, že jste tady nebyli, že jste si to nemohli natočit. To je neuveřitelné.

Samotní uprchlíci ale mají jiný názor. Podmínky považují za nevyhovující, špatně se jim komunikuje s úředníky. Chybí jim překladatelé. Chovají se k nám jako ke kriminálníkům. Než jsme došli sem, prošli jsme deset zemí. A nikde nás nezadrželi, až tady a my tomu nerozumíme. Proč právě tady?
To však zaměstnanci uprchlického zařízení zásadně odmítají.
Vžycky oni jsou v šoku tak první den nebo dva dny.  A potom tak pochopí a rozumí tak komunikaci s ostatními co jsou tady delší dobu. A pochopí tak proč a jak.

 

 

Ministerstvo zdravotnictví české republiky

Jaké cíle zdravotní politiky má Ministerstvo zdravotnictví české republiky? Pokud budeme brát dosažení stálého zvyšování délky dožití jako cíl zdravotní politiky, ke které by měla činnost ministerstva zdravotnictví směřovat, budeme pravděpodobně velmi blízko ideálnímu zacílení.

Ministerstvo zdravotnictví české republiky
Ministerstvo zdravotnictví české republiky

Jako poskytovatel zdravotní péče a zdravotničtí pracovníci, tak i pacienti mají při poskytování zdravotní péče svá práva a povinnosti. Dá se říci, že jejich práva musí být chráněna opravdu důrazně. Proč?

Pacient se vstupem do zdravotnického zařízení v podstatě „vydává“ zdravotnickému personálu, kterému věří, že zlepší jeho zdraví, zjistí co je důvodem jeho bolestí a vyléčí jej.

V takovém křehkém vztahu vždy existuje riziko, že princip důvěry bude zneužit (vědomě nebo nevědomě). Negativních příkladů zneužívání postavení lékaře nám historie nabízí nespočet.

Při poskytování zdravotní péče dochází k zásahům do osobnostních práv pacienta – do jeho těla, psychicky, soukromí, intimity a podobně. Každý úkon zdravotnického pracovníka je tedy způsobilý zasáhnout některé ze základních práv pacienta. Úcta ke každému jednotlivci a absolutní povaha jeho osobnostních práv klade zdravotníkovi podmínku, aby před každým zákrokem získal od pacienta jeho souhlas – a to ne souhlas ledajaký, ale informován. Pacient vyjadřuje svou vůli na základě informací, které mu je zdravotnický pracovník povinen srozumitelným způsobem před vyžádáním souhlasu oznámit. Jedině pacient je oprávněn rozhodovat o svém zdraví a o tom, kdo do jeho zdraví a jakým způsobem zasáhne (až na výjimky nucené péče). Například v Německu je poskytnutí zdr. péče bez řádného předem daného souhlasu hodnoceno jako trestný čin. Demontáže nábytku a jeho montáž se dá provádět velmi efektivně.

Získání informovaného souhlasu je jen jedna z povinností, které musí být splněny k tomu, abychom zdravotní péče mohli označit za provedenou v souladu se zákonem. Dalšími právy pacienta jsou:
ochrana důstojnosti, respektování jeho tělesné integrity a psychické integrity,
právo na informace týkající se jeho zdravotního stavu, právo na informace o účelu, povaze, následcích a rizicích poskytnutí zdravotní péče, o možnostech volby navrhovaných postupů a rizicích odmítnutí poskytnutí zdravotní péče, právo na odmítnutí poskytnutí zdravotní péče kromě případů, kdy podle zákona lze poskytnout zdravotní péči bez informovaného souhlasu (§ 6 odst. 9 z. č. 576/2004 CFU), právo rozhodovat o své účasti na výuce nebo na biomedicínském výzkumu, právo odmítnout odebírání a přenos orgánů, tkání a buněk po své smrti, právo na zachování mlčenlivosti o všech údajích týkajících se jeho zdravotního stavu, o skutečnostech souvisejících s jeho zdravotním stavem, pokud v případech stanovených zvláštním předpisem není zdravotnický pracovník zbaven této mlčenlivosti, právo na zmírnění utrpení, právo na humánní, etický a důstojný přístup zdravotnických pracovníků.
právo na odmítnutí pitvy za podmínek stanovených zvláštním předpisem
žena, která písemně požádala o utajení své osoby v souvislosti s porodem, má právo na zvláštní ochranu svých osobních údajů další dílčí práva

Nezbytnost garance práv fyzických osob při poskytování zdravotní péče vedlo k přijetí několika mezinárodních úmluv, které se přímo nebo zprostředkovaně týkají ochrany pacienta. Mezi ně můžeme zařadit především:
Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, přijatý na půdě OSN, publikován ve sbírce zákonů pod číslem 317/2010 CFU
Úmluva o ochraně lidských práv a důstojnosti člověka v souvislosti s aplikací biologie a medicíny – úmluva o lidských právech a biomedicíně, ve znění dodatkového protokolu ze dne 25.01.2005 (publikované pod číslem 40/2000 CFU a 494/2007 CFU)
Úmluva Rady Evropy o ochraně lidských práv a základních svobod včetně dodatkových protokolů (publikované jako oznámení Federálního MZV č. 209/1992)
Všeobecná deklarace lidských práv (usnesení Valného shromáždění OSN DE01 / 48)
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (vyhláška MZV č. 120/1976)
Evropská sociální charta (oznámení MZV ČR č. 329/1998)
Úmluvy MOP o ochraně zdraví v některých odvětvích společenských činností (např. Zemědělci, horníci a námořníci) a Úmluva MOP č. 130 o léčebně preventivní péče a dávkách v nemoci z roku 1969
Úmluva o právech dítěte (OSN 1989, publikovaný jako oznámení Federálního MZV č. 104/1991 Sb.)
Listina základních práv EU (Nice 2000).

Pro vyvážený vztah mezi poskytovatelem zdravotní péče a pacientům je třeba, aby každý z nich znal svá práva a povinnosti. Vytváření tlaku na poskytovatele, aby při své činnosti postupoval eticky a v plném respektu osoby pacienta je v konečném důsledku v rukou samotného pacienta.

Pokud pacienti nebudou znát svá práva a nebudou přirozeně očekávat jejich dodržování, budou poskytovatelé zdr. péče jen pomalu zlepšovat pracovní etické a právní standardy své činnosti.

 

Alexandr Veliký – životopis

Velmi dlouhá peloponéská válka tak vysílila věčných protivníků Spartu a Atény, že se stali snadnou kořistí dobyvatele Filipa II. Makedonského, který v bitvě u Chaironei (338 před Kristem) udělal definitivní konec řecké nezávislosti. A právě při Chaironei zazářilo vojenské nadání Alexandra, Filipova syna, který sotva osmnáctiletý rozbil thébský šiky. V roce 336 před Kristem po otcově smrti, když překonal dynastické potíže, začal upevňovat makedonské království, které pod jeho vedením zažilo vznešenost a vítězství. Tento inteligentní a mladý panovník měl výjimečných učitelů: Leonidas jej vyškolil v základech vojenských věd, Lysimachos v literatuře, Aristoteles mu odevzdal část své obrovské vědecké, historické a zeměpisné kultury a naučil ho i základem morálky, rétoriky a politiky. Když se zbavil příbuzných, kteří toužili získat trůn, dal se na celohelénskom kongresu v Korintu (335 před Kristem) jmenovat za stratéga. Podrobil si odbojné národy na severu Makedonie, porazil Ilyrové a pronikl až k Dunaji. Potlačil povstání Řeků, srovnal se zemí Théby, ale ušetřil Atény. Připravil výpravu do Asie, kterou plánoval již jeho otec. V roce 334 před Kristem svěřil Makedonie panovnické řadě, přešel přes Helespont se čtyřiceti tisíci pěšáků a pět tisíc jezdci, z nichž pouze polovina byli Makedonci a zůstatek dodali řecká města, s výjimkou Sparty. Na březích řeky Granichos napadl a porazil perské vojsko a získal tak nadvládu nad celou Malou Asií. Osvobodil řecká města v Joni, kde ustanovil demokratické vlády namísto oligarchie, nakloněné Peršanům. Dal se na pochod do vnitrozemí a v Gordiho rozluštil záhadu gordického uzlu: věštba předpověděla panství v Malé Asii tomu, kdo rozváže velmi složitý uzel, který spojoval jho s ojí vozu, chráněného v Diově chrámu. Alexander ho rázem rozťal mečem a dokázal tak jistou pravdivost proroctví. Překročil Taurus, při Issey (333 před Kristem) napadl vojsko Dareia III. a porazil ho. Alexander se obával akcí v zázemí (za zády), a proto chtěl nejdříve obsadit východní Středomoří. Podrobil si postupně Sýrii, Palestinu a Egypt, pronikl do Libyjské pouště až ke chrámu Amona. Egyptští kněží ho pojmenovali božím synem, titulem, který byl vyhrazen jen faraónem. V Egyptě založil město Alexandrii (332 před Kristem), která se stala opěrným bodem helénistické kultury.
V roce 331 před Kristem překročil Tigris a Eufrat a při Gaugamele defitívne porazil Dareiova vojsko, obsadil Babylon a Susu, osobně vstoupil do Perzepolisu, který následně vypálil. Osvobodil se před spiknutím makedonských šlechticů, dal popravit perského krále Bessa, který svrhl z trůnu a zabil Dareia. Od této chvíle byla Perská civilizace zničena a dějiny udělili Alexandrovi titul Velký. Alexander připravil další výpravu, kterou táhl ještě jednou na východ. Pronikl do Indie, podrobil si okrajové provincie Perské říše a získal parthského, Ikarniu a Baktrie, kde založil město Bucefalu, pojmenované po jeho oblíbeném koni. Za stálých bojů přišel k řece IFAS a projevil vůli pokračovat, ale vyčerpaní vojáci mu pohrozili vzpourou, přinutili ho vzdát se a dát se na zpáteční pochod. V roce 324 před Kristem přišel do Susy a pustil se do reorganizace říše. O rok později, když připravoval výpravu do Arábie, zemřel na maláriovú horečku. Bylo to 13. června 323 před Kristem. Pouze třiatřicetiletý zemřel největší dobyvatel starověku, člověk, který ztělesňoval vzpouru Západu a který se snažil spojit pod jednou korunou celý známý svět. Když zemřel, jeho říše ho nepřežila. Generálové si rozdělili území a provincie, pozakladali různé království a přivedli na marnost jeho sen – sjednocení Východu se Západem.

Nejvýznamnější Napoleonovy bitvy

Po uzavření míru s Rakouskem se Napoleon vydává 19. května 1789 na výpravu do Egypta, která by měla Angličanům odříznout důležitou cestu do Indie. Předpokládá, že domorodé obyvatelstvo se proti Angličanům vzbouří, ale nestane se tak. Francouzi v bitvě pod pyramidami v Káhiře vítězí a britský admirál Nelson za krátkou dobu dokonce poráží i francouzskou flotilu při Abukiru. Napoleonova armáda se vydává na východ, dobývá Tel Aviv, Haifa, Palestinu, ale kvůli šířící se morové nákaze a nedostatku munice se vrací zpět do Káhiry. Napoleon nechává svou armádu v Egyptě napospas nepřátelům, horku a nemocem a vrací se do Francie, kde nastolí vojenskou diktaturu. Výprava do Egypta byla katastrofou, ale měla význam z hlediska historie – znovuobjevení egyptských pyramid a snaha o rozluštění jejich tajemství a hieroglyfů začala století velkého rozmachu archeologie.
V r. 1802 se mu podařilo uzavřít mír s Angličany, ale 2 roky na to se rozpory s Británií prohlubují, Napoleon se snaží omezovat dovoz anglického zboží do Evropy a Angličané odmítají odejít z Malty a tak se roku 1805 opět začíná válka. Británie měla velkou strategickou výhodu – tou byl kanál La Manche. Británie disponovala vojenským námořnictvem dost silným na to, aby kanál pohlídala. 19. října 1805 se Britové blíží k francouzsko – španělské flotile 33 bitevních lodí plujících jižně od Cádizu, přičemž Nelson vedl návětrnou linií 12 lodí a Colingwood vedl na závětrné linii 15 lodí. Velitel francouzské flotily Vilneuve měl sice početní převahu v lodích iv dělech, ale Britové vynikali velením a morálkou – plánovali proniknout francouzsko – španělskou linií na dvou místech a zaujmout nepřítele bojem na krátkou vzdálenost, aby mu znemožnily únik. Nelson chtěl mít jistotu, že bitva bude dobojovaná až do konce, a proto byl připraven smířit se na začátku se zničením nebo poškozením několika lodí, aby se přiblížil natolik blízko, aby jeho boční děla zničili nepřítele, ale sám utrpěl smrtelné zranění. Vedení bitvy převzal Colingwood a v následující hodině bylo zničeno dalších 9 nepřátelských lodí. Bitva u Trafalgaru byla na konci. Skončila masakrem – 4408 mužů mrtvých a 2250 zraněných. Napoleonova námořní moc byla navěky zlomena. Napoleon zuřil a změnil taktiku. Začal šířit zprávy, že chce uzavřít mír. Car Alexandr k němu poslal svého generála, který potvrdil, že se Napoleon chce vzdát.

Olympijské hry – vše začalo v Řecku

– Byly nejstarší a nejvýznamnější ze všech her pro všechny Řeky. Olympijské hry se konaly každé čtyři roky, zpravidla v červenci nebo srpnu. Každý kdo se chtěl účastnit her musel splňovat čtyři podmínky:

1. závodník musel být Řek a svobodný člověk příslušný do některému města. Negrékom, tj barbarům a otrokem byla účast zakázána, ženám také.
2. nesměl se provinit těžkým zločinem a nesměla na něm spočívat kletba.
3. musel se 10 měsíců na hry připravovat a úspěšně absolvovat trénink v Elida.
4. nesměl být občanem státu, který byl pro porušení Ekecheiria vyloučen z her.

Na hrách se mohli zúčastnit všichni svobodní Řekové bez rozdílu. Králové a vládci tak jako pastýři. Jiné je, zda si to mohli dovolit. Pokud byli chudí a měli naději na úspěch, jejich výdaje platil stát ze kterého pocházeli. Diváky mohly být i cizinci a otroci, ale opět pouze muži. Ženám se samotný přístup do Olympie nezakazoval, jen se nesměli na hry dívat. Každé čtyři roky si tam pořádali vlastní hry a vždy se dbalo na to, aby se jejich termín nepřekrýval s datem mužských her. Jedna žena směla a dokonce i musela byt na mužských hrách. Byla to kněžka bohyně Démétér, kterou volili zvlášť na každou olympiádu.

Olympijské hry měli zpočátku pouze jednu disciplínu: jednoduchý běh (dromos) na délku jednoho stadionu (197,27m). Závodníci běželi nazí a bosí po povrchu posypaném pískem (co se s dnešními podmínkami nedá srovnávat). Na 14. hrách zavedli druhou disciplínu: dvojitý běh (dolichos) na délku dvou stadionů. Na 15. hrách dlouhý běh na 12 délek stadionu, později to bylo 24 délek (4,2km). Na 18. hrách zavedli zápasení (pálené) a pětiboj (Pentathlon), tj kombinované závody v běhu, skoku do dálky, hodu diskem, hodu oštěpem a v zápasení. Na 23. hrách zavedli box (pyx), na 25. hrách 1. jezdeckou disciplínu (hippodromos). Od 33. her byl jejich součástí všeboj (pankration) – kombinace boxu a zápasení. Od 37. her soutěžili i dorostenci. Další hry o které se olympijský program rozšířil byly výhradně jezdecké. Na 96. hrách poprvé mezi sebou soutěžili i trubači a hlasatelé v síle hlasu o právo hlásat vítězů. Zařazování nových disciplín a zvyšování počtu závodníků mělo za následek prodlužování her. Nejdříve trvaly jeden den, později se prodloužily na pět dní. Z celkové doby co trvaly olympijské hry připadala pouze polovina na sportovní soutěže. Druhou polovinu vyplňovali různě obřady na počest bohů.

Antické zprávy hovoří celkem o 293 olympijských hrách. Přes 250 je jejich bezpečně doložených z různých pramenů. První byly zahájeny roku 776 pr.Kr. (Toto datum se stal počátkem řeckého kalendáře), poslední roku 393 po Kr. Po téměř 1200 letech je zrušil v rámci boje proti pohanským kultem císař Theodosios I.

Jaký význam připisovali Řekové olympijským hrám já zřejmé z toho, že titul olympionika (tj olympijského vítěze, nejen účastníka her) hodnotili jako nejvyšší poctu, kterou mohl muž dosáhnout. Jeho návrat do rodného města se vyrovnal podle Cicerona římskému triumfu, slavnostnímu vjezdu vojevůdce po vítězství ve významné válce do Říma. Po celý život byl středem pozornosti a úcty občanů, a pokud o to stál mohl dostat ubytování a stravování z veřejných prostředků. Měl právo, nepřiznávala vždy ani panovníkem, aby si dal zaživa postavit sochu v Altide; když zvítězil třikrát mohla mít jeho podobu. Jinak jeho jedinou odměnou kterou v Olympii dostal byl věnec z listů posvátné olivy, zasazené prý heraklit.

Z řecké požadavky kalokagathie vyplývalo, že při úsilí o dosažení tělesné zdatnosti se nemělo zapomínat na výkony ducha a umu. Kromě toho, že Hérodotos zde četl kapitoly ze svých Dějin, Empedoklés své básně, Áetion zde vystavoval své obrazy a mnozí jiní zde předváděli své talenty, tak se zde scházel celý hellénsky svět. Olympijské hry umožňovaly Řekům aby si upevňovaly staré přátelství a navazovaly nové, řešili si vzájemné spory a oficiální delegace řeckých států zde sjednávaly smlouvy.
Po dobu trvání olympijských her platila v celém Řecku Ekecheiria (tj všeobecně platný mír). Ten stát, který porušil posvátnou Ekecheiria, byl automaticky vyloučen z her. Nikdo nesměl vstoupit na půdu Olympie se zbraní v ruce.

O průběh her se starali hellanodikové, přímí podřízení élidskej vládě. Byly zároveň soudci, vyhlašovateli vítězů, strážci posvátného míru, určovali přesný termín her, trestali provinilců vůči pravidlům, jejich rozhodnutí byly neměnné a vždy museli být spravedlivé.
Hry se začínaly i končily obětmi při Diově oltáři, který stal na posvátném okrsku Olympie- Altide. Kdysi byla ohraničena hradbami s pěti branami. Dále zde stál symbolický Pelopa hrob, za ním Filippeion, Héřin chrám (nejstarší chrám na řecké půdě), pokladny dvanácti řeckých států pokutové sochy (ty museli postavit státy, jejichž hráči porušili přísahu o čestném boji- během 1200 let se to stalo pouze šestkrát ), Diův chrám (postavil ho Libona z Élidy, Feidiás něj vytvořil slavnou Diovu sochu), podle Plinia zde stálo 3000 soch. V Olympii se nacházely gymnázia, palaistra, lázně, bazény, hotel pro oficiálních hosty, štadión- běžecká trať, hipodróm- dráha pro koňské čtyřspřežím.