Kultura Slováků v Česku

sonda
Vedle jazyku, etnickém vědomi a etnickém pojmenování představuje kultura jednu z nejpodstatnějších složek etnicity. Možnost realizovat se v sféře kultury národního jazyka je jedním ze základních národně menšinových práv a pojem kulturní život představuje obsáhlý komplex činností.
Naši pozornost zaměříme na problematiku kulturního života Slováků žijících nebo působících v českých zemích po roce 1945, na otázky vzniku a rozvoje Slovenské kulturních aktivit, jakož i vztahu Slovenské orgánů a místních českých orgánů státní správy k těmto otázkám. Vedle charakteristice činnosti jednotlivých Slovenská kulturních a společenských organizací se pokusíme postihnout i vztah kulturní činnosti v národním jazyce k zachovávání etnické identity, jakož i její vliv na formování menšinového povědomí Slováků v období po rozdělení společného státu.

Časově se příspěvek dotýká rozsáhlého období let 1945 – 1998, a proto charakteristika jednotlivých Slovenská kulturních aktivit nebude detailní.

Hlavními zdroji informací o sledované problematice byly pro nás vedle publikovaných pracích a dobové tisku především archivní prameny z fondů Slovenského národního archivu v Bratislavě – fond Úřad předsednictva SNR a fondy jednotlivých pověřenectev SNR, z Archivu literatury a umění v Martině – fondy k místním oborem Matice slovenské v českých zemích, ze Zemského archivu v Opavě a Okresního archivu v Karviné.

V prvním poválečném DECENT
Z dosud zveřejněných studií o slovenské komunitě v českých zemích je známo, že Slováci tu žili už dávno před vznikem prvního společného státního útvaru, že jejich počty vzrostly hlavně po skončení druhé světové války v souvislosti s osídlováním českého a Moravskoslezského pohraničí vylidněná po odsunu Němců, jak i to, že vedle Slovácích ze Slovenska přicházeli do západní části republiky i Slovenské reemigranti z Jugoslávie, Francie, Maďarska a Rumunska. Hlavní příčinou migrace slovenského obyvatelstva byl socioekonomický faktor, snaha o získání výhodnějších pracovních příležitostí a zlepšení sociálního postavení rodin.
Slováci přicházeli do českých zemí s cílem získat zemědělskou usedlost a usídlit se zde natrvalo, nebo – což bylo častěji – získat zaměstnání v průmyslových továrnách. Otázky jejich pracovního zařazení a regulace trhu pracovních sil byly pro československou společnost v té době prioritními a problematika národního života Slováků stála spíše na okraji zájmu místních orgánů státní správy. Obnovený československý stát byl po válce budován jako stát dvou rovnoprávných národů bez národsnostných menšin a Slováci do českých zemí přicházeli jako příslušníci druhého státotvorného národa se všemi národnostními právy.

Zatímco české místní orgány věnovaly otázkám kulturního života Slováků v českém pohraničí v poválečném období jen okrajovou pozornost, situace na Slovensku byla jiná. Jednotlivé politické strany, kulturní instituce jakož i ústřední slovenské orgány si uvědomovali potřebu zabývat se touto stránkou slovenské migrace a udržovat národní povědomí Slováků. Již v roce 1946 vyšel v české tisku seriál článků postihující postavení Slováků v českém pohraničí. Problémem byl nedostatek informací o počtech Slovenské migrantů a jejich územním rozložení, protože zdaleka ne všichni byli podchycení úřední evidencí na okresních úřadech ochrany práce. Odhady jejich počtu se pohybovaly od 100 do 180 tisíc a jako zdůrazňovali například Katolické noviny – takové mase lidí bylo třeba věnovat zvláštní pozornost s ohledem na její sociální i kulturní potřeby.

Představitelé komunistické strany vítali migraci Slováků do českých zemí jako účinnou pomoc celému národnímu hospodářství ve složitém období poválečné obnovy. Jejich zájem o Slovenské dělníků v českých zemích vzrostl například v předvolebním období roku 1946 a sliby na adresu Slováků počítali s nimi jako s potenciálními voliči. Po neúspěchu KSS ve volbách na Slovensku mělo přemisťování pracovních sil ze Slovenska do českého pohraničí sloužit mimo jiné i jako prostředek politické převýchovy bezpartijných a luďáckých živlů ze Slovenska.

Činitelé Demokratické strany, po volbách 1946 nejsilnější politické strany na Slovensku, zajímali k těmto otázkám spíše negativní postoj. Podle nich Slováci pracovali v českých zemích většinou jako pomocné nekvalifikované pracovní síly a byli dobrým a levným pracovním materiálem. Péče o jejich národní život byla podle nich nedostatečná, protože neměli možnost kulturního ani náboženského života, ani spolkové organizace pro využívání volného času. Podle odhadů Demokratické strany pracovalo v poválečném období v Čechách kolem 250 tisíc Slovenská dělníků, čímž se podle ní vyľudňovalo Slovensko a odebírali se mu pracovní síly potřebné pro jeho industrializaci.

Na samotných Slováků žijících v českém pohraničí negativně působil nedostatečný kontakt se Slovensku, málo informací o dění na něm, absence Slovenská knih, novin a časopisů, jakož i nedostatečné možnosti kulturního života v mateřském jazyce. Sami si proto již v průběhu roku 1945 zakládali různé kulturní spolky a sdružení, jakými byly například: Společnost přátel Slovenska v Moravské Ostravě, Baník – kroužek Slovenské důlních akademiků v Ostravě, Slovenský ochotnický kroužek v Aši, Slovan – divadelní ochotnický kroužek v Novém Boru, ochotnické divadelní kroužek v Rossbachu av dalších českých městech. Obnovená byla také činnost slovenského vzdělávacího a zábavného kroužku Bradlo, který vznikl již v roce 1929 ve Zlíně, tak známého spolku Slovenská vysokoškoláků Detvan v Praze. V celé řadě českých a moravských měst byly založeny také pobočky Československé společnosti s hlavním cílem rozvíjet česko-slovenská vzájemnost. Na moravsko-slovenském pomezí byla počátkem roku 1947 založena Moravsko-slovenská společnost Vlára s cílem sbližovat Čechů a Slováků a upevňovat jejich bratrský poměr.

Činnost jednotlivých Slovenská spolků byla však nejen na různé úrovni, ale i značně roztříštěná a nekoordinovaná, co sami Slováci pokládali za velký nedostatek. Obraceli se proto na ústřední slovenské orgány i na Matici slovenský jako reprezentantku slovenského národního života, s prosbou o pomoc při organizování kulturního života. Výsledkem intervencí prdstaviteľov slovenského kulturního spolku z Teplíc- Šanova na pověřenectvu informací a na ústředí Matice slovenské v Martině bylo usnesení pověřenectva informací adresované prezídiu SNR, zdůrazňující potřebu péče o všech Slováků v českém pohraničí a příchod delegace Matice slovenské do českých zemí v únoru 1947. Představitelé matice si uvědomovali, že „Slovákům v mateřské zemi třeba se postarat o Slováků v Čechách, pomoci jim, aby zůstali při našem těle duchovně“.

Delegace Matice slovenské a zástupců Ministerstva školství navštívila v únoru 1947 několik českých příhraničních měst a seznámila se s životem a problémy tam žijících Slováků. Výsledkem její návštěvy bylo založení několika místních oborů Matice slovenské (MO MS) jako základních organizačních jednotek kulturního života Slováků. Postupně vzniklo v letech 1946 – 1948 v českých zemích 42 místních oborů Matice slovenské. Z nejpočetnějších vzpomeneme např. MO MS v Aši, Dolním Rychnově, Děčíně, Ervěnicích, Chomutově, Libavské Údolí, Oloví, Ústí nad Labem.

V následujících letech vznikaly další místní odbory MS a jejich celkový počet dosáhl čísla 76. Četné a aktivní matečné místní odbory vznikaly i na Moravě. Například v Krnově působil MO MS v letech 1949 – 1952 a měl 138 členů. Krátký čas tam existoval i Nechat divadelních ochotníků Kollár, zaměřený na dramatické umění a rozvoj slovenského divadelnictví. Početný a velmi aktivní byl místní odbor Matice slovenské v Prostějově, který spolupracoval s pobočkou Československé společnosti a měl plnou podporu místních úřadů i politických stran. MO MS vznikl také v Hevlíně při Mikulově.

Jednotlivé místní odbory Matice slovenské se odlišovaly nejen počtem svých členů od desítek po stovky, ale i rozdílnou kvalitou své činnosti. Některé byly více aktivní, jiné méně, což bylo determinováno přirozeně i odlišnostmi v zájmu o pořádání kulturního života mezi Slováky v jednotlivých oblastech. Někde, kde žili početnější skupiny slovenského obyvatelstva, projevoval se větší zájem, Slováci se nadšeně zapojily do kulturních akcí. Setkávali se přitom s plnou podporou místních úřadů a osvětových rad. Jinde byl zájem samostatných Slováků o vlastní kulturní život spíše vlažný a činnost MO MS stagnovala, nebo po krátkém trvání zanikla – většinou po návratu aktivních členů zpět na Slovensko.

Činnost jednotlivých místních oborů Matice v českých zemích byla zaměřena v souladu se stanovami především na kulturní akce a vzdělávání. Jejich členové organizovali ochotnické divadelní vystoupení, pěvecké kroužky, slovenské zábavy a plesy, výstavy Slovenská knih, přednášky a večírky při výročích významných událostí nebo osobností (např. Slavnosti na počest 150. výročí narození Š. Moyzesa v roce 1947, na počest MR Štefánika, A. Sládkoviča ai), výlety ap. Zakládali knihovny Slovenská knih a čítárny časopisů. Aktivity českých matičních oborů slovenské orgány vítali a kladně hodnotili.

V některých českých městech měly místní odbory Matice slovenské k dispozici své spolkové místnosti, kde se kromě kulturních večírků konaly často i rodinné oslavy jako svatby, křtiny ap. Svou činnost nepořádaly izolovaně, naopak spolupracovaly s českými kulturními spolky a společenskými organizacemi. Měli také snahu udržovat stálý kontakt s ústředím Matice, potřebu ústředního řízení, organizování a konzultací problémů kulturního života. Styk s ústředím MS však nebyl vždy optimální a sliby vedoucích funkcionářů Matice na vyslání delegátů do českých zemí ústily nejednou do ztracena.

Určitou překážkou v činnosti matičních odborů v českých zemích byl stav jakéhosi legislativního provizoria, jelikož Místní odbory Matice nebyly na území českých zemí nostrifikované. Zemské nebo okresní národní výbory pouze brali na vědomí vznik toho kterého místního odboru podle zákona o právu spolčování č. 134/1867 ve znění dekretu prezidenta č. 81/1945, ale nemohli jejich zaregistrovat ani se vyjadřovat k jejich stanovám. Tato právní neujasněnost sloužila některým MNV jako argument pro odmítnutí podpory jejich činnosti.

Protože hlavní díl péče o kulturní život Slováků v českých zemích převzalo na sebe pověřenectvo informací a osvěty a ministerstvo školství v přímé součinnosti s Maticí, tyto orgány činnost MO MS nejenže bedlivě sledovali, ale plně ji i podporovali. Snažili se zajistit pro Slováky v českých zemích dostatek slovenské literatury a tisku, přispívaly proto na předplatné Slovenská novin a časopisů, zaslali MO MS několik svazků Slovenská knih i gramofonových desek. Financovali zájezdy Slovenská divadelních i hudebních souborů do českého pohraničí, podporovaly i vysílání v češtině z krajanských rozhlasových stanic v Ústí nad Labem a v Teplicích-Šanovu, jakož i výuku slovenštiny formou zájmových kroužků.

Konkrétním výsledkem péče ústředních Slovenská úřadů o Slováků v Čechách bylo vydávání časopisu Slovenské hlasy. S podtitulem Týdeník Slováků v českých zemích vycházel v letech 1947 a 1948 v Praze. Hlavní zásluhu na jeho vydávání mělo pověřenectvo informací, které ve spolupráci s MO MS uspořádalo akci na získání jeho dopisovatelů i předplatitelů.

Časopis informoval o aktuálních politických a hospodářských událostech doma i v zahraničí, přinášel odpovědi na konkrétní otázky Slovenská dělníků týkající se např. rozvázání pracovního poměru, nároku na ošacení, odlučné ap., články, reportáže o Slovácích, dělnících, rolnících, studentech v jednotlivých českých oblastech informace o práci místních oborů Matice slovenské v českých zemích, jakož i povídky, humor, zprávy ze sportu ap. Redaktoři časopisu se snažili oslovit všechny vrstvy Slováků v českých zemích a o tom, že se jim to úspěšně dařilo, svědčily kladné ohlasy čtenářů.

Slovenské hlasy plnily mezi Slováky v českých zemích významnou roli tím, že zlepšili informovanost o jejich životě, práci, kulturních aktivitách, čímž pomáhaly sbližovat jednotlivé skupiny slovenského obyvatelstva a přispívaly ik upevňování československé vzájemnosti. Vycházeli však pouze dva roky a neměli následovníka. V politicky odůvodněném rozhodnutí zrušit jejich vydávání, když údajně úspěšně splnily svůj úkol boje s luďáckou reakcí, se plně už odrážela změna politických poměrů po nástupu komunistické totality.

Tento fakt se promítal i do činnosti matičních odborů a do kulturní činnosti Slováků vůbec. A tak když v březnu 1948 byly v českých zemích zřízeny čtyři slovenské osvětové inspektoráty (v Karlových Varech, Teplicích-Šanovu, Liberci av Opavě), ve směrnicích pro Okresní osvětové rady pro pořádání kulturního života se objevily nejen vzletné fráze o systematičnosti a plánovitosti kulturního života , ale také seznam doporučené literatury a divadelních her, které se mohly hrát. Byla to neklamná snaha o ovlivňování a organizování kulturního života Slováků v duchu nastupující ideologie marxismu. Za předsedů MO MS měly být voleni pouze pokrokoví a politicky spolehliví Slováci a hrát se doporučovali pouze divadelní hry uvedené v připojeném seznamu. V oficiálních úředních dokumentech se stále častěji objevovaly také tvrzení, že největší podporu pro svou činnost našli Slováci u českých komunistů.

Činnost jednotlivých českých MO MS přes snahu ústředí o oživení postupně ochabovala a po změně organizačního statutu Matice slovenské v roce 1953 jednotlivé matečné obory zanikly. Ačkoli MO MS existovaly relativně krátkou dobu, hrály významnou roli při rozvoji kulturního života Slováků a přispívaly k udržení jejich národního povědomí.

Po znovuobnovení činnosti Matice slovenské na Slovensku v srpnu 1968 vznikaly její odbočky iv českých zemích, přesto, že zákon o Matici platil opět jen na území Slovenska. Odbočky MS v českých zemích měly aktivně podílet na vytváření příznivých podmínek kulturního a veřejného života všech Slovenská občanů v českých zemích, na rozšiřování možností pro sebevzdělávání a vzdělávací činnost zábavnou a rekreační.

K nejaktivnějším zatáčkám Matice slovenské patřily v tomto období MO MS v Karviné a MO MS v Praze. Karvinská odbočka vznikla díky iniciativě učitelů české školy a rodiče dětí na podzim 1968. Získala postupně 200 členů různého sociálního postavení od učitelů, horníků, železničářů, zedníky, dělníky až po ženy v domácnosti. Vyvíjela bohatou kulturně-společenskou činnost. Navázala kontakty s MO MS v Považské Bystrici i s oborem ONV v Karviné. Založila národopisný soubor, klub Štúrově mládeže i klub mladých literátů a výtvarníků. Podílela se na přípravě Dní družby Čechů, Slováků a Poláků, organizovala soutěže v hudbě, tancích, výtvarném projevu, výstavky Slovenská knih, večery slovenské poezie, zpěvu, hudby.

Začátkem roku 1970 vítal předseda karvinské odbočky MS M. Běhoun v karvinské novinách ustanovení přípravného výboru MO MS v Havířově a zdůrazňoval potřebu zachování národní identity Slováků v Čechách slovy: „My, kteří žijeme mimo území svého národa, jsme povinni ho čestně reprezentovat, zůstat mu věrní v myšlení a řízení. Važme si národy jiné, žijme s nimi v svornosti, ve shodě, ale nezapomínejme na svůj milý, malý národ. luby ho celým svým bytím tak, abychom čestně obstáli na jeho post. “

Za vydatné podpory MO MS v českých zemích se zájmem sledovalo a plně ji podporovalo a oceňovalo i předsednictvo a výbor Matice slovenské v Martině. Základní odbory na českém území pokládalo za přirozené sdružení Slovenská pracujících pro poznávání a šíření české národní kultury nejen mezi sebou, ale i v českém národním prostředí, čímž se utužovali vztahy Čechů a Slováků. Předpokládalo se, že v krátkém čase se uskuteční legalizace MS v ČSR i formálně.

Na nutnost nostrifikace zákona o Matici slovenské v České republice opakovaně upozorňovali odbor kultury Sm KNV, komise pro národnosti Sm KNV i předsednictvo KV KSČ.

Od února 1969 až do roku 1972 rozvíjel bohatou kulturní, společenskou, sportovní i zájmovou činnost matiční obor v Praze. Organizoval literárně-hudební večery, výstavy Slovenská výtvarných umělců, vzpomínkové jubilejní oslavy spisovatelů, společenské večery, propagoval divadelní představení a koncerty, organizoval sportovní a rekreační akce a exkurze pro děti. V rámci své školní sekce uspořádal roku 1969 akci na zjištění zájmu rodičů o zřízení české školy nebo výuky slovenštiny jako nepovinného předmětu. Zájem rodičů o samostatnou slovenskou školu byl nedostačující, tito upřednostňovali spíše výuku slovenštiny jako nepovinného předmětu, či zřízení kroužků slovenského jazyka na některých pražských základních školách. Ve školním roce 1969/70 tak vzniklo v jednotlivých pražských obvodech 11 kroužků slovenštiny a ve školním roce 1970/71 působilo na území Prahy 8 kroužků slovenštiny.

Zákon o činnosti MO MS v České republice nebyl nakonec přijat a činnost jednotlivých matičních oborů skončila koncem roku 1973, kdy se na základě zákona č. 167 / Sb. o Matici slovenské mj zrušila členská základna a místní odbory MS se převedly na zařízení klubového typu při osvětových zařízeních národních výborů.

V r. 1974 začala v Karviné pracovat kulturní osvětová organizace Slováků pod názvem Kulturní sdružení Slováků, jehož členy bylo asi 600 Slováků v Karviné. Jeho výbor vypracoval námět na statut, který vycházel ze stanov MS a byl přizpůsoben podmínkám Severomoravského kraje. Byly v něm vytyčené funkce a cíle Kulturního sdružení Slováků. Tato kulturně osvětová organizace měla vytvářet a koordinovat kultúrnmy a společenský život obyvatelstva slovenské národnosti, ne však jako duplicitu české kultury, ale doplňovat a obohacovat národní kulturní život.

Záměrem Sdružení bylo zvyšovat úroveň kulturního života, umožňovat další vzdělávání v mateřském jazyce, rozvíjet spolupráci s obyvateli všech národností města.

V r. 1975 Sdružení Slováků a Městský kulturní dům v Karviné uzavřely dohodu o spolupráci při organizování kulturního života Slováků a o šíření české kultury. Kulturní sdružení Slováků se stalo klubovým zařízením Městského domu kultury v Karviné. Organizovalo bohatou společenskou, zájmově-společenskou, zájmově-uměleckou a kulturně výchovnou činnost, podílelo se na oslavách významných výročí a realizovalo i řadu výstav. Sdružení vytvořilo i zájmové umělecké soubory: pěvecký sbor, divadelní soubor, cimbálovou muziku, taneční skupinu a soubor lidových písní a tanců Tatranec.

Z pražského matičního odboru vznikl Klub slovenské kultury, spadající pod Pražské kulturní středisko, čímž byl napojen na rozpočet pražského magistrátu. V r. 1985 zřídilo Ministerstvo kultury ČSR Dům slovenské kultury a Klub se stal jeho zájmovým sdružením. Právní subjektivitu získal KSK až v roce 1991.

Kromě zmíněných kulturních sdružení neměli Slováci v českých zemích až do roku 1989 žádnou jinou národnostní organizaci. Jedinou možnou organizační základnou národnostních menšin byly v tomto období kulturní sdružení oficiálně uznaných národností. V ČR to byl Polský svaz kulturně osvětový (PZKO) a Kulturní sdružení občanů ČSSR německé národnosti.

Slováci žijící v českých zemích zde byly v postavení druhého státotvorného národa a ustanovení týkající se organizací národnostních menšin se na ně nevztahovala, ačkoli ve skutečnosti menšinové práva využívali – používali v jazykové komunikaci často svůj mateřský jazyk, disponovaly svým školstvím a kulturní se organizovali.

OLGA Šrajerová

VISEGRAD – TERRA INTERCULTURALIS

Přichází přelom roku a s ním i nové projekty. Slovensko-český klub, vydavatel Slovenská dotyků, jich má tentokrát víc než jindy. Mezi nimi i několik mezinárodních. Konečně, patří se rozjíždět nové aktivity, když je za dveřmi rok, ve kterém Slovensko-český klub oslaví desáté výročí své existence. Samozřejmě, ani oslavy nebudou chybět.
Vlastně každý z projektů je čímsi výjimečný. Zaměřme se však na jeden, který určitě vzbudí patřičnou pozornost. Už mnohokrát jsme informovali o společných aktivitách s institucemi jiných národnostních menšin v České republice. Jindy zase o aktivitách spolu se Slováky žijícími po celém světě, ostatně i v tomto čísle časopisu je článek o konferenci Slováků v zahraničí, která se v říjnu uskutečnila v Bratislavě. Nejnovější projekt obě kategorie přirozených partnerů Slovensko-českého klubu jistým způsobem propojuje.

Jeho cílem je poukázat na to, že národy ve Střední Evropě – prostoru Visegrádské čtyřky – jsou navzájem promíchané a že tyto vzájemné menšiny (Češi na Slovensku či v Polsku, Maďarská menšina na Slovensku av Česku, Poláci v Česku a na Slovensku, Slováci v Česku, Maďarsku a Polsku) představují významné bohatství tak pro země původu, tak pro země, kde žijí. Tuto myšlenku obsahuje název projektu „Visegrad – Terra Interculturalis“.

Za důležité je třeba považovat také nastartování užší spolupráce a výměny zkušeností mezi těmito menšinami, která dosud do značné míry chyběla. Jaké výsledky může taková komparace přinést? Ačkoli předbíhám, zcela jistě vyčíslí například to, jaká malá je podpora svým krajanům ze strany Slovenska oproti podpoře Maďarska či Polska, porovnáme samosprávný model podpory menšin v Maďarsku s odlišným modelem v ostatních zemích, vyhodnotíme přínos dokumentů jako Evropská charta regionálních či menšinových jazyků, ratifikovaných v různých zemích v odlišném znění … Na základě toho se bude jistě každá ze zainteresovaných komunit snažit o uplatnění dobrých zkušeností, které získá. A také o prosazení lepšího přístupu ze strany veřejného sektoru v zemi, kde žije i v zemi původu. Tyto snahy opře o opravdu odborný základ a získá i novou politickou argumentační bázi.

Projekt je zamýšlen jako dlouhodobý. Jeho obsahem v prvním roce, kterým je ten právě nadcházející, by měla být především konference představitelů těchto menšin v kostele v Budmerice při Bratislavě, která by vytyčila směr další spolupráce a přinesla první odborné výstupy, dále vydání sborníku z této konference, vytvoření internetové komunikační báze a uspořádání výměnných literárních večerů v zúčastněných zemích. Na těch se zúčastní špičkoví autoři jako například maďarský spisovatel žijící na Slovensku Lajos Grendel, slovenský spisovatel v Česku Ľubomír Feldek, český historik a spisovatel žijící na Slovensku Pavel Dvořák, maďarský spisovatel se slovenskými kořeny Pál Závada nebo polská básnířka tvořící v Česku Renata Putzlacherová. Do spolupráce budou zapojeni bohemistů, hungaristi, polonisti a slovakisti z ostatních zemí.

Projekt bude řídit výbor v čele s velvyslancem ČR v ČR, J. E. Ladislavem Ballek, který s ideou přišel jako první. Koordinátorem projektu bude autor těchto řádků, ostatně i sko místopředseda Rady vlády ČR pro národnostní menšiny. Partnery, spolu s nimiž Slovensko-český klub úspěšně předložil žádost o podporu Mezinárodnímu Visegrádské fondu, jsou Celostátní slovenská samospráva v Maďarsku, Csemadok v ČR a Spolek Slováků v Polsku. Stejné postavení, jakož i zástupce v koordinačním výboru, však budou mít i další partnerské organizace jako Kongres Poláků v České republice, Svaz Maďarů žijících v českých zemích, Slovenské fórum v ČR, Český spolek na Slovensku, Spolek Poláků a jejich přátel na Slovensku, Svaz maďarských pedagogů na Slovensku, česká komunita v Polsku, Svaz Slováků v Maďarsku a další. Členství ve výboru přijali i další osobnosti z řad menšin v čele s místopředsedou vlády ČR PALOMA Csáky.

V dalších letech bude rozsah spolupráce narůstat. V oblasti kultury (například divadlo, výtvarné umění), vydavatelských počinů, jakož i v oblasti výměny informací. Věříme, že projekt si získá takové renomé, že to umožní získat i prostředky, potřebné pro jeho realizaci. Předpokládáme vícezdrojové financování, mimo jiné z vlastních zdrojů spolupracujících institucí, od sponzorů, z národních zdrojů i od mezinárodních institucí. Domníváme se, že za úvahu ze strany představitelů Mezinárodního visegrádského fondu by stálo, zda by taková aktivita nemohla stát po přidělení standardního grantu na rok 2006 od dalšího roku strategickým programem.

Ani rozšíření na další země, byť i na celou Evropskou unii, není nereálné. To je však asi v tuto chvíli až příliš vizionářské – nuže ale, kdo nemá velké ambice, nic zásadního ani nedokáže …

Význam malých vodních nádrží při řešení vodohospodářských problémů

Význam malých vodních nádrží při řešení vodohospodářských problémů, zejména v povodích malých toků, je nesporný. Mohou být realizovány téměř v jakýchkoliv přírodních podmínkách a jsou technicky a ekonomicky méně náročné než jiné vodní stavby podobného charakteru. Svou stavební úpravou a schopností akumulovat nebezpečné srážkové odtoky chrání povodí a umožňují vytvářet nezbytné zásoby vody. pomáhají zajišťovat potřebné množství vody a dostatečné podmínky pro chov ryb účelům. významně přispívají ke zlepšení kvality vody, zejména zachycením znečišťujících a usaditelných látek.
Přiměřenou pozornost je třeba věnovat splavenin a plavenin přinášených přítoky, jakož i splachem z okolních ploch. Protierozní ochranu v povodích je třeba realizovat jako komplexní systém, v daném území ji řešit variantně a z navrhovaných variant zvolit nejvhodnější z hlediska finančních nákladů a účelového stupně protierozní ochrany. ve Všeobecně lze konstatovat, že efektivní návrh systémů protierozních opatření musí spočívat v zachycení povrchově odtékající vody a snížení její rychlosti. rozhodující množství povrchového odtoku je třeba aplikovat do půdního profilu.
Komplexní vodohospodářské řešení v povodí pomocí malých vodních nádrží účinně přispívají k ekologické stabilitě území a celkově zlepšují úroveň krajinného prostředí.

Pročištění malé vodní nádrže Kľušov

Vodní nádrž je situována do nejužší části potoka Tisovec, tekoucího souběžně se státní cestou Kľušov – Hervartov, cca 400 m pod obcí Hervartov (obrázek 1). nádrž byla vybudovaná v roce 1985, celková doba její provozování je 29 let. hlavním účelem MVN měla být akumulace vody na závlahu okolních zemědělských pozemků, avšak v současnosti se využívá převážně na chov ryb.
Celková plocha povodí představuje 7,46 km2
, Průměrný roční průtok je 0,045 m3
/ S. podle kategorie technicko – bezpečnostního dohledu (TBD) je zařazena do IV. kategorie s hydrologickým číslem 4-30-09-046. Celkový objem nádrže je 72 188 m3, Zátopová plocha představuje 2,20 ha. Délka nádrže je cca 494 m a maximální hloubka vody při hrázi 9,57 m. po pravé straně zátopy z vádí je strmý břeh tvořící lesní porost, na levé straně se nacházejí zemědělské pozemky. Vlastní nádrž je vytvořena z čelní hráze, z ostatních stran je ohraničená přirozeně zvýšeným terénem.

Systém duálního vzdělávání založený na kombinaci teoretického vzdělávání ve škole a praktického vzdělávání v prostorách zaměstnavatele

Systém duálního vzdělávání založený na kombinaci teoretického vzdělávání ve škole a praktického vzdělávání v prostorách zaměstnavatele se v zemích Evropské unie vnímá jako klíčový faktor úspěchu hospodářské politiky státu a hlavní nástroj na snížení nezaměstnanosti mladých lidí. Na Slovensku může absolvování praktického vyučování v reálných podmínkách podniků pro žáky středních odborných škol znamenat nejen první zkušenost s pracovním prostředím, ale i rozšíření jejich pracovních dovedností a zvýšení šance zaměstnat se hned po skončení střední odborné školy a to v oboru, který vystudovali.

Národní projekt „Rozvoj středního odborného vzdělávání“ se svými aktivitami zaměřuje na zvýšení použitelnosti mladých lidí na trhu práce, jejíž příčinou je v dnešní době hlavně nesoulad mezi dovednostmi absolventů a potřebami zaměstnavatelů. Právě díky úzké a intenzivní spolupráci SOŠ na jedné straně a 250 zaměstnavatelů na straně druhé budou školní vzdělávací programy v zapojených školách přizpůsobovat požadavkům praxe. Do projektu partnersky vstoupilo 7 zaměstnavatelských svazů, mezi nimiž je i Asociace zaměstnavatelských svazů a sdružení. Do projektu se zapojí 35 000 žáků a 1 200 pedagogů ze 400 středních odborných škol vyučujících vybrané skupiny oborů / hutnictví, strojírenství, elektrotechnika, chemie, potravinářství, zpracování dřeva, stavebnictví, zemědělství / z celého Slovenska kromě Prahy. Kvalitu a aktuálnost vzdělávání mají zlepšit informačně-komunikační technologie a didaktické pomůcky, kterými bude vybavených 321 škol. V rámci této skupiny škol bude zřízených 21 pilotních center odborného vzdělávání

a přípravy, ve kterých budou ověřovány prvky duálního vzdělávání v učebnách s moderním materiálně – technickým vybavením. Pro pedagogů všech zapojených středních odborných škol bude zajištěn program mobility a v rámci podpory poradenstvím bude vyškolených 400 kariérních poradců.

Subvence a vyrovnávací opatření

Subvence a vyrovnávací opatření
Subvence představuje finanční příspěvek vlády nebo veřejné právní instituce představující pro daný subjekt určitou výhodu. Může mít formu domácí podpory a vývozní subvence. Příloha dohody o subvencích WTO jmenuje typy exportních subvencí. Dotace by se neměly používat způsobem, který škodí nebo hrozí způsobit škodu jinému obchodnímu partnerovi.

Vývozní subvence se realizují nejčastěji formou nízko úročených úvěrů a daňovými úlevami.

Subvence představuje finanční příspěvek vlády nebo jiného veřejného orgánu na území člena, tj situaci, kdy:

činnost vlády zahrnuje přímé převody peněžních prostředků (např. dary, půjčky), přímé převody peněžních prostředků nebo pasiv (např. záruky na úvěr),

vládní příjmy i když jsou splatné, jsou odpuštěny nebo se nevybírají (např. cla, daně, úroky),

vláda dodává jiné zboží nebo služby, než je obecná infrastruktura nebo nakupuje zboží (např. výstavby silnic, dodávka elektřiny, vody, plynu),

vláda pověřuje či řídí soukromou instituci, aby vykonávala jednu nebo více typů funkcí uvedených pod písmeny a) až c), které by normálně byly svěřeny vládě a jejich praxe se v žádném smyslu neliší od praxe běžně uskutečňované vládou,

se vyskytuje jakákoli forma příjmové či cenové podpory, která způsobuje zvýšení vývozu jakéhokoli výrobku z území nebo snížení dovozu jakéhokoli výrobku na území a tímto způsobem je poskytnuta výhoda určitému subjektu

Ustanovením dohody podléhá pouze subvence specifická, tj plazmové se na určitý podnik, skupinu podniků, určité výrobní odvětví, skupinu výrobních odvětví nebo výrobců určité části země, případně její poskytnutí je vázáno na dosažení určitých exportních výsledků nebo přednostním použití domácího zboží před dováženým.

Jestliže orgán poskytující dotace nezvýhodňuje určité podniky před jinými, případně pokud jsou dotace poskytovány automaticky a tyto subvence jsou horizontálně v uplatňování (např. Podle počtu zaměstnanců nebo velikosti podniku), jde o subvence nespecifické.

  • zakázáno
  • napadnutelné
  • nenapadnutelné

    Zakázané subvence jsou dotace, jejichž poskytnutí je vázáno výhradně nebo zčásti na splnění určitých vývozních cílů daným podnikem či přednostním použití domácích výrobků před dováženými zbožím. Nesmějí být poskytovány ani udržované.

Dotace mohou hrát důležitou roli v rozvojových a transformujících se zemích a proto byl těmto zemím povolen odklad pro zrušení používání zakázaných subvencí.

Napadnutelné subvence představují subvence, které mohou způsobit nepříznivé účinky jako je újma nebo hrozba újmy domácímu výrobnímu odvětví jiného člena. Existence vážné újmy se uzná v případě, kdy celkové subvencování výrobku valorické přesáhne 5%. Šetření musí být hned zastaveno, pokud subvence představují méně než 1% valorické nebo když objem dovozu dotovaných výrobků je zanedbatelný. Napadnutelné jsou takové dotace, které nejsou bezprostředně škodlivé samy o sobě, ale mohly by být škodlivé v návaznosti na způsob jejich používání.

Vážné poškození přichází v úvahu, pokud:

celkové subvencování výrobku valorické přesahuje 5%
dotace se používají na pokrytí provozních ztrát podniku, kromě jednorázových opatření, která nejsou trvalého charakteru a které jsou potřebné pouze k překlenutí určitého času, nebo na vyvinutí dlouhodobých řešení problému a rovněž ty, které mají za cíl zabránit sociálním problémem.

Nenapadnutelné subvence musí splňovat přísné podmínky, přičemž je lze rozdělit do několika skupin:

nespecifické subvence nebo specifické subvence týkající se pomoci vyššímu vzdělání, předkonkurenčním aktivitě apod.

pomoc výzkumné činnosti, výzkumu na základě smluvního vztahu

pomoc znevýhodněným oblastem, pokud jde o součást vládního programu regionálního rozvoje, přičemž program musí splňovat kritéria:

příjem na obyvatele, HDP na obyvatele nebo příjem domácnosti na obyvatele nesmí přesáhnout 85% průměru na daném území, nebo

míra nezaměstnanosti musí tvořit alespoň 110% průměru na daném území

podpora a úpravu stávajících zařízení podle nových ekologických požadavků

Pokud dotace druhé členské země způsobují nebo hrozí způsobit škodu, mohou orgány postiženého člena prozkoumat účinky této subvence při zohlednění objemu subvencovaného dovozu a účinků tohoto dovozu na domácí trh (skutečný a možný pokles výroby, prodejů, podílu na trhu, zisku, produktivity, návratnosti investic nebo využití výrobních kapacit, faktorů ovlivňujících domácí ceny, skutečných a možných záporných účinků na pohyb hotovosti, zásob, zaměstnanosti, mezd, schopnosti zvýšit kapitál nebo investice). Zjišťuje se, zda došlo k významnému nárůstu subvencovaného dovozu ve vztahu k výrobě nebo spotřebě, zda došlo k významnému prodeji pod cenu v porovnání s cenami obdobného výrobku na domácím trhu.

OTÁZKY A ODPOVĚDI Z KNIHY – PENÍZE A BANKOVNICTVÍ

1. KAPITOLA
1. Co jsou peníze a podle čeho je lze definovat?
Peníze můžeme definovat:
a) teoreticky – definice založená na souhrnných logických zobecnění – jde o výrobkový ekvivalent, který vznikl při výměně zboží a musel plnit obecné zbožové funkce:
– funkce peněžní jednotky, která byla potřebná pro stanovení ceny zboží. Cena vyjadřovala hodnotu zboží. Funkce peněz posloužila iv dalších peněžních funkcích:
 funkce oběživa – hotovostní platby, při kterých akt koupě a prodeje se provádí ve stejnou dobu.,
 funkce platidla – ve smyslu bezhotovostního placení pokud k zaplacení dochází později než proběhla výměna. Z touto funkcí souvisí i:
– úvěrové peníze a úvěrová forma jejich emise
– poklad resp. úspory – akumulace a uchovávání bohatství a majetku
– světové peníze – které fungují ve všech peněžních funkcích.
b) empiricky – definice založená na zkušenosti – za peníze se považuje cokoliv, co Suzi jako běžné přijímání prostředek výměny či placení.
c) pragmaticky -Definice ztotožňující pravdivé s praktický užitečným – definují se jako peněžní zásoba.

2. charakterizovat pojem peněžní zásoba a které jsou její agregáty?
Za peněžní zásoba se obecně považuje částka hotovostního oběživa plus všechny formy hotovosti, kterými lze promptně platit podobně jako hotovostí, tzn. Jde o tzv. vklady, prostředky na běžných účtech a pod.
V současnosti se rozlišuje několik agregátů peněžní zásoby:
– M0 = hotovostní oběživo
– M1 = M0 + vklady na běžných účtech v bankách v domácí měně
– M2 = M1 + termínované vklady v domácí měně v bankách + ostatní vklady v domácí měně v bankách
– M3 = M2 + vklady v zahraničních měnách v bankách
M4 = M3 + vklady v nebankovních institucích v domácí měně + krátkodobé cenné papíry v domácí měně

3. Jak probíhá mechanismus peněžní zásoby a které jsou jeho faktory
Hlavní faktor mechanismu peněžní zásoby se považuje tvorba depozitních peněz, která probíhá jako tzv. multiplikovaná expanze bankovních depozit. S ní souvisí multiplikace vkladů v obchodních bankách. Reguluje se nejen peněžní zásoba, ale i úvěrová rovnováha v celém bankovním systému, která je důležitým prvkem zajišťování úvěrové likvidity.
Multiplikátor se v literatuře vysvětluje jako multiplikátor nabídky peněz, který vyjadřuje vztah mezi přírůstkem bankovních peněz (depozitů) a přírůstků.
Multiplikátor probíhá takto:
• Obchodní banka získává depozita, z nichž část musí mít ve formě PMR
• Zbývající část depozitů mohou rozpožičať ve formě úvěrů nebo investovat do cenných papírů
• Prostředky vypůjčené v jedné bance se dostanou většinou na účty jiné banky nebo na účet jiného klienta v původní bance jako depozit, který je opět zatížen PMR
• Celý proces multiplikace probíhá, dokud se celý původní vklad nerovná částce PMR
Multiplikaci vkladů tak dochází k růstu (může být i multiplikační úbytek) depozitů (bankovních peněz), které jsou součástí nabídky peněz a také vyjádřením peněžní zásoby. Rozšíření i snížení depozitů v celém bankovním systému závisí na výši PMR