Alfred Adler patří vedle S. Freudovi a C. G. Jung k nejvýznamnějším postavám moderní psychologie a psychoterapie. Narodil se ve Vídni, kde po ukončení studia medicíny v r. 1895 pracoval jako praktický lékař. Brzy se stal členem Freudova psychoanalytického kroužku a účastnil se pověstných „středečních setkání“. S formulováním koncepce vrozené méněcennosti orgánů a výkladem neurotickým symptomů jako výsledku její prekompenzace, zdůrazňováním významu biologického základu neuróz se však stále více vzdaloval ortodoxní psychoanalýze, až po úplný rozchod s Freudem r. 1912. Po první světové válce se věnoval především dětskému poradenství a založil první dětskou psychologickou poradnu ve Vídni, zformuloval základní teze své teorie, kterou nazval individuální psychologií a která se stala známou po celém světě. Od r. 1926 přednášel v Americe na Kolumbijské univerzitě jako profesor klinické psychologie a jako uznávaný vědec pořádal přednáškové turné po mnoha zemích Evropy. Na jednom z nich, ve skotském Aberdeenu během schôzde na přednášku podlehl srdeční slabosti. Zásadní odlišnost přístupu Adlera od Freuda, ačkoli z jeho učení vyšel, je v přístupu k povaze lidské motivace a chování. Adler přistupuje k člověku ne z hlediska jeho pudové určenosti, ale úsilí o smysl a hledání si místa ve společnosti. V době, kdy se většina vědců věnovala instinktivní stránce člověka, zaměřil se Adler na jeho sociální bytí a byl prvním psychoanalytikem, kterým Freud nevěnoval dostatečnou pozornost. Vzdal se učení o libida a sexuální etiologii neuróz, odmítl pojem potlačení, Oidipovské komplexu a dalších základních pojmů Freudovy teorie. Adler nahrazuje kauzální-deterministické chápání psychoanalýzy finalistickým chápáním. Vše lidské chování je podle něj účelové a můžeme ho pochopit jen na základě pochopení cílů, které si člověk utváří. Řízení člověka není založeno na objektivních okolnostech, ale na způsobu interpretace, na základě cílů, očekávání emocí atd. Každý psychický projev je vyjádřením jistým směrem zaměřeného celostního duševního plánu, je symbolem síly, které usilují o své naplnění. Neuróza není výsledek konfliktu vědomých a nevědomých vrstev psychiky, ale výsledek způsobu reagování Já na úkoly společnosti, na které jednotlivec není dostatečně připraven a uniká před jejich řešením.
Celá jeho teorie se opírá o několik základních kategorií, analýzou kterých je možno pochopit základní přístupy individuální psychologie k chápání člověka a osobnosti. Jedním ze základních pojmů je pocit méněcennosti, který Adler považoval za základ všech charakterových vlastností. Jeho význam odvodil ze studia méněcennosti tělesných orgánů, když zjistil, že poruchy určitého orgánu mohou zvláštním způsobem ovlivnit životní dráhu a charakter jednotlivce. Slabost nebo snížená funkce orgánů může vést ke snaze o kompenzaci, nebo až prekompenzace, vedoucí k nadprůměrným, někdy i geniálním výkonem jednotlivců. Pokud je člověk přesvědčen a své hodnotě a má dostatečnou dávku sebedůvěry, nemá pocit vlastní nedostatečnosti a méněcennosti. Když však uvěří, že není dost dobrý, že má menší cenu než jiní, získá subjektivní pocit odlišnosti od jiných, nízkosti, nedostatku psychických nebo sociálních schopnosti, nedokonalosti v některé sféře života, což může vést k závažným poruchám osobnosti. Pocit menejcennnosti je tedy negativní pocit a je-li člověk od dětství vychováván v duchu spolupráce a harmńie, místo soutěživosti a snahy dostat se výše nemusí vzniknout. V tomto případě velký úkol zejména rodičů a vychovatelem. Velký význam připisoval Adler rodinnnej konstelaci a postavení dítěte v rodině, kde narození každého dalšího sourozence vede ke změně pozice sourozenců.
Podle Adlera usilují lidé o výjimečnost a nadřazenost proto, aby překonali vlastní nedostatečnost a méněcennost. Své místo ve společnosti se snaží zajistit si nejrůznějším způsobem, nejčastějším úsilím o získání pozornosti jiných nebo úsilím o moc v mylné představě, že svou osobitostí se ostatním lidem vyrovná. Mocenský orientovaný člověk popírá úctu k ostatním a narušuje tak společenskou harmonii a spolupráci. Úsilí získat moc, ovládat druhé strachem a moci vedou však často k poznání, že ani tyto snahy nejsou schopny zajistit mu vytoužené uznání. Tehdy se jedinec cítí dotčený a hledá pomstu, bude ponižovat druhých takovým způsobem, jak se sám cítí ponížen, nebo v přesvědčení, že nikdy nic nedosáhne, se zcela stáhne do ústraní. Pocit méněcennosti je podle Adlera důležitějším než sama méněcennost. U jedněch vyvolává snahu o jeho překonání a sociální platné, užitečné začlenění se, u druhých vede k neurotické onemocnění, asociálnímu postoji, chorobné snaze získat moc a převahu nad jinými. Neurózy, psychózy, perverze, závislosti, kriminalita, svědčí o tom, že se začlenění člověka do společnosti nepodařilo.
Proto je základem adlerovskej terapie naučit člověka vidět ve svých životních situacích vliv ctižádosti a nedostatku odvahy. Musí být přiveden k tomu, aby k životu zaujal věcný a realistický vztah, vzdal se touhy být něčím více a znamenat víc, než je přiměřená jeho silám. Tím se přivede ke zdravému životnímu stylu, odstraní se u něj nenávist, tendence podceňovat, agresivita, vznětlivost nebo přecitlivělost, soustředění se jen na sebe sama a vlastní přání, ústup ze spolupráce, chorobné ambice, pokřivený pohled na skutečné poměry, fikce a domněnky.
Adler označuje jednotné a jedinečné zaměření člověka, dlouhodobou orientaci člověka, dlouhodobou orientaci člověka během celého jeho života, vztahující se na chápání sebe, druhých a svých životních cílů jako životní styl. Chybné koncepce života vedou k vytváření fikcí a neadekvátnímu životnímu stylu (nepřizpůsobivost, alkoholismus, delikvence). Ve spojení s životním stylem probíhá výběr přátel, povolání, partnera apod. Ten se tvoří u dítěte v prvních letech života a zůstává v hlavních rysech zachován po celý život. Odhaluje se v řešení problémů, přístupu k životu a práci. Pokud známe životní styl člověka, můžeme s velkou pravděpodobností předpokládat, jak se zachová v budoucnosti, jeho úspěchy i neúspěchy. Jiný životní styl má sportovec, jiný intelektuál. Ve shodě s tím organizuje svůj život a ignoruje vše ostatní. Zdravý jednotlivec má vztah k povolání, druhému pohlaví a bližním. Není přehnaně citlivý ani přehnaně ctižádostivý. Je jiným příjemný, a proto si ho váží. Životní styl, jehož hybnou silou je vůle k moci, převaha je fikcí neurotiků, snících o životě jako jevišti svých triumfů. Poměrně dlouho se Adler domníval, že základní a univerzální lidskou motivací je „vůle k moci“ jako prostředek k překonání pocitu méněcennosti. V posledních letech svého života však kladl důraz na sociální úsilí, cit sounáležitosti a spolupráci. Být člověkem znamená mít pocit neúplnosti existence a tvůrčí práci na jeho překonání, najít naplnění svého života. Proto Adler přikládá velký význam správné výchově dítěte a zdravé rodinné atmosféře.
Sociální přirozenost člověka je základem potřeby patřit do společnosti, cit sounáležitosti. Nejvyšším společenstvím, ke kterému člověk patří, je lidský druh, a smysl pro sounáležitost je nejhlubším hospodářským zájmům. Každý člověk má od narození vrozenou sílu, aby tento pocit rozvinul. Sociální prostředí může stimulovat nebo brzdit pocit sounáležitosti a identifikace se skupinou, pocit vzájemnosti.
Spolupráce, důvěra, respektování jedince, stejná hodnota všech a společná odpovědnost jsou základní znaky zdravého jedince. Člověk nemusí vyčerpávat svou energii na to, aby jiným ukázal, jakým je dorbým a ústyhodným člověkem. Subjektivní postoj s úsilím něčím přispět, uvědomění si vlastní hodnoty a užitečnosti vede k tvůrčímu vyrovnání se s překážkami.
Jakou odpověď tedy dává Adler na otázku, v čem je smysl života? Smysl a naplnění má lidský život, řízený blahem celku, myšlenkou přínosu pro celek, jehož jsem součástí, společné řešení problémů života. Podle Adlera lidstvo přežilo jen díky tomu a dosáhlo daný stupeň vývinu, že jedinci nežili izolovaně, ale spolupracovaly. Ve vztazích dochází k dávání a přijímání, které je podporou pro pokrok lidstva. Ideál dokonalé společnosti zajímá místo osobních ambicí a egoismu. Adler nepopírá konflikty, ale tvrdí, že stav dnešního lidstva je výsledkem ještě nedokončené evoluce, nedokonalosti lidské podstaty, která má silnou vůli, ale nevytvořila v sobě dostatek altruismu, který dá zápasu tvůrčí charakter, v souladu se zájmy lidského rodu. Je zajímavé sledovat a pokusit se zařadit myšlení. Je všeobecně známo, s jakým úsilím se Adler pokoušel vytvořit teorii, který by byla více uznávána jako teorie Freuda. Pokud bychom Freuda chtěli nazvat „historickým pesimistům“ pokud jde o budoucnost společnosti a civilizace, možná Adlera nazvat „historickým optimistou“ v názoru na konečný stav, který lidstvo má dosáhnout.
„Vůbec nepochybuji, že někdy – možná ve veela vzdálené budoucnosti – lidstvo tento stupeň dosáhne, pokud neprohraje v této evoluci, na co dnes existuje jisté podezření“, píše v jedné práci. Tím se zároveň zřetelně a výrazně zařadil do toho období, které současní teoretici myšlení označují moderna.