Miliony uprchlíků chtějí dojít do Evropy, co při tom dělají?

Miliony uprchlíků chtějí dojít do Evropy, co při tom dělají?
Běženci pronásledovaní válkou „pokorně čekají“ na vyjádření úřadů k řádně vyplněné žádosti o politický azyl. Házení kamenů na policisty je začátkem na jejich cestě do Evropy, ve které chtějí s Evropany společně žít.
Tentokrát pohled na Řecko-Makedonské hranici.

Proč nemůže Evropa obstát, když není schopná zamezit vpádu lidí, kteří hází kameny z železničního náspu na policisty? Jak se asi budou chovat uprchlíci, kteří házely kameny na policisty, až přijdou do vnitrozemí? Co lze čekat od lidí, kteří hází na druhé lidi kameny? Chcete umřít rukou cizinců kvůli tomu, že jsme humanisté a obáváme se zranění útočníků, pokud bychom se jim začali bránit? Kde jsou hranice politické korektnosti a kam lze z politickou korektností dojít. Ve školní třídách v některých čtvrtích velký měst západní Evropy je jen mizivé procento dětí původního obyvatelstva. Některé čtvrti v Londýně jsou obydleny téměř jen cizinci.

Miliony uprchlíků chtějí dojít do Evropy, co při tom dělají?
Miliony uprchlíků chtějí dojít do Evropy, co při tom dělají?

Může obyvatelstvo ve vnitrozemí Evropy od lidí co hází kameny na policisty při svém příchodu na náš kontinent očekávat, že se budou chtít zapojit do práce a vzít zodpovědnost za chod společnosti, které se chtějí stát součástí? Evropa dosáhla stavu své prosperity díky tvrdé práci, svých obyvatel, kteří za posledních 1000 let vybudovaly silnice, průmysl, zemědělství, zdravotnictví, kulturu a vědu.
Pokud si chceme uchovat vysoká životní standart a neupadnou do úrovně rozvojových zemí musíme umožnit jen usazení vysoce vzdělaných cizinců a ne negramotných nebo málo vzdělaných lidí. Důvodem zaostalosti rozvojových zemí je neschopnost jejich obyvatel vytvořit složitější výrobky a služby. Lze polemizovat o tom, kde jsou kořeny této neschopnosti. Pokud by někdo chtěl vyrábět kvalitní a spolehlivá auta nebo počítače v některé zaostalé zemi v Africe asi by narazil na řadu bariér. U výrobku na jehož vývoji a výrobě se musí podílet stovky a tisíce kvalifikovaných lidí je potřeba spolehlivá a důkladná spolupráce. Všichni zúčastnění pracovníci u průmyslových výrobních linek musí být schopní včas chodit do práce a udělat každou operaci v patřičné kvalitě. Kvalitní a složité výrobky lze vyvíjet a produkovat jen ve společnosti, kde se jeden pracovník může stoprocentně spolehnout na jiným pracovníkem kvalitně vyrobené součástky.

Německá policistka k muslimským delikventům

Německá policistka k muslimským delikventům.

Byla obtěžována, poplivána a zraněna. Když je Tania Kambouri na obchůzce vyskytují se časté problémy s muslimy. člověk z každého národy spáchá trestný čin. Máme zde plno němců, kteří nás zraní, kteří mě také uráží se slovy „Podlahová štětko“. To slýchám nejen od Němců, ale mimo jiné také od nemuslimů. Jen tato skupina je velmi specifická. Pokud míme problémy, tak je to opakovaně tato skupina. To popisuje také rozená řekyně ve své knize s názvem „Tísňové volání jedné policistky“. Jak vnímají muslimové ženy v uniformách, to jsme si vyslechli v Kolínské Keupstrasse. Zde žijí a pracují specielně turečtí stabilní migranti. Pokud jedu autem a jsem zastaven je to pro mě stejné, jestli policisté nebo policistky. Zdá  se mi to korektní, jsou pro mě příkladem, vnímám je jako moje sestry. A přesto 32. letá policistka pozoruje stále stoupající ztrátu respektu, je pravidělně mladými muslimu ignorována. Třeba „Kurvo, ty nám nemáš co říkat, nebo lámanou němčinou „Ty jsi žena, ty nemáš žádnou hodnotu“ A to nezažívají jen policistky, jsou to také učitelé, lékaři. To je u všech žen, které zastávají nejsou funkci, u sociálních pracovnic je to stejné. Problémem je zcela jiné vnímání ženy. V muslimky formovaných zemích mají hlavní slovo v rodině muži. ženy jsou zde méně respektované osoby, a toto chápání se musí vbudoucnu změnit. Tania Kambouri také říká, že většina musímů tvrdě pracuje a drží se zákona a vede naši zemi kupředu. K těm mají patřit i uprchlíci, kteří právě přicházejí do Německa a ne k té skupině, která ukazuje nulový respekt.

S uprchlíky nejde vyjít! Vyrábí zbraně a neznají WC, říkají v Bělé.

Střet dvou různých světů, tak vidí situaci v zařízení pro uprchlíky v Bělé pod Bezdězem zdejší zaměstnanci. Lidé z blízkého východu nebo z Afriky nemají návyky bězné pro civilizované Evropany. Velká část z nich neumí používat sociální zařízení a neřídí se radami lékařů. Jejich hlavním zájmem je co nejrychleji odejít, nejlépe do Německa.

Pokoje, které byly nedávno vymalované, tak jsou zas počmárané. Na pokojích nepředstavitelný nepořádek. Škoda, že jste tady nebyli, že jste si to nemohli natočit. To je neuveřitelné.

Samotní uprchlíci ale mají jiný názor. Podmínky považují za nevyhovující, špatně se jim komunikuje s úředníky. Chybí jim překladatelé. Chovají se k nám jako ke kriminálníkům. Než jsme došli sem, prošli jsme deset zemí. A nikde nás nezadrželi, až tady a my tomu nerozumíme. Proč právě tady?
To však zaměstnanci uprchlického zařízení zásadně odmítají.
Vžycky oni jsou v šoku tak první den nebo dva dny.  A potom tak pochopí a rozumí tak komunikaci s ostatními co jsou tady delší dobu. A pochopí tak proč a jak.

 

 

Uprchlíci, imigrace a integrace v Německu (2015) s titulky

V roce 2015 přišlo do Německa více než jeden milion uprchlíků převážně v blízkého východu a Afriky.

Pokud umístíte na Německém pracovním trhu milion nových pracovníků ohrozíte pracovní místa těch nejméně vydělávajících Němců a právě těmto chudým Němcům poklesne životní úroveň nebo rovnou rozšíří řady nezaměstnaných. Nově příchozí konkurence uprchlíků vytvoří na pracovním trhu obrovskou konkurenci. Řada nejchudších Němců, jejichž výdělky jsou blízko minimální mzdy, bude touto novou konkurencí ohrožena. Většina uprchlíků je schopna obsazovat jen pracovní místa na které je potřeba žádná nebo jen minimální kvalifikace.

Chtějí být příchozí uprchlíci součástí společnosti a integrovat se,
nebo se pouze potopí do paralelních světů? Ve Francii, Švédsku jsou stovky míst, kam vyjíždí z bezpečnostních důvodů pouze zesílené policejní hlídky. Samotný policista by byl ohrožen.

Další skupiny problémů s uprchlíky je jejich vztah k ženám.
Domluvené sňatky
Domluvené sňatky v případě, že se děti odmítají podřídit přání rodičů končí v některých případech vraždou ze cti, kdy vrahem je rodič. Některé dívky, které se vzepřely rodině byly zavražděny. Takových vražd ze cti je možné spočítat v rodinách imigrantů usazených v Evropě desetitisíce. Jen v samotné Velké Británii ročně zemře rukou rodiny minimálně 5000 lidí ročně, aby zůstala uchována čest rodiny? V Evropské unii je ale ale více zemí, kde jsou rozsáhlé komunity cizinců z Afriky, Asie nebo blízkého východu. Vraždy ze cti v Německu jsou celkem běžné i v Tureckých rodinách. Pachatelem násilí je většinou mužský příslušník rodiny, v její hierarchii ženám nadřazený. Podle Human Rights Watch mají některé muslimské státy jako například Irák, Kuvajt, Sýrie a Jemen uzákoněný nižší trest za vraždy ze cti než za vraždy spáchané s jiným motivem. Do této skupiny zemí lze podle organizace zařadit i Egypt a Jordánsko, kde už v minulosti rovněž došlo k podobné interpretaci zákonů. BBC provedla průzkum v komunitě muslimů žijících ve Velké Británii a oslovila na 500 mladých muslimů ve věku 16 až 34 let původem z Asie. Tři čtvrtiny z těchto mladých mužů a 63 procent žen uvedlo, že rodiny by měly žít tak, aby nebyla poskvrněna jejich čest. Násilí, jež má očistit štít rodiny, který většinou pošpiní žena, je přijatelné pro 18 procent mladých. Kromě vražd jde o útoky kyselinou, zmrzačení, únosy, věznění a bití. Chceme skutečně akceptovat takové chování v dnešní Evropě? Jak by bezpečně by jste se cítili pokud by jste žili v sousedství rodiny, která provedla vraždu ze cti?

Jak vidíme lidská a ženská práva my Evropané a jak ho vidí tradiční arabské hodnoty?
Muži a ženy mají stejná práva, říká Ústava, ale hodně imigrantů má pohled, který je velmi odlišný. Ženy se musí podřídit rozkazům mužů v rodině. Ženy jsou nuceny chodit zahalené a pokud jsou do plaveckého bazénu jdou v plavkách, které zakrývají celé tělo.

 

„Uprchlíci“ kradou v obchodech !!! – TOHLE ČESKÁ TELEVIZE NIKDY NEUKÁŽE!!!

„Uprchlíci“ kradou v obchodech v Německu
!!!TOHLE ČESKÁ TELEVIZE NIKDY NEUKÁŽE!!!

Mladí ilegální imigranti kradou v obchodech, nejedná se podle reportáže o ojedinělé případy. Tato reportáž poukazuje i na skutečnost, že imigranti páchající přestupky a nebo trestnou činnost nejsou v mnoha případech ani stíháni, natož aby se dostali k soudu.

"Uprchlíci" kradou v obchodech !!! - TOHLE ČESKÁ TELEVIZE NIKDY NEUKÁŽE!!!
„Uprchlíci“ kradou v obchodech !!! – TOHLE ČESKÁ TELEVIZE NIKDY NEUKÁŽE!!!

A také je zde jasný důkaz toho, jak ilegální imigranti zneužívají azylové řízení, aby dostali více peněz.

Brzy večer přichází hlášení do policejního vozu.
Pro policisty už smutná rutina.
Hlídač přistihl v ALDI zloděje při krádeži.
Mladý muž pochází z uprchlického tábora.
Policisté 21letého muže zatýkají.
Ukradl krabičku cigaret.
Žádná velká věc.
Již byl několikrát přistižen při krádežích.
A problém?
Mladý muž se nechal registrovat na dvou rozdílných místech s rozdílnými jmény.
Nyní musí jet ke zjištění totožnosti.
Policie velmi často ani neví, s kým má co dočinění.
V mnoha případech se nepodaří vypátrat původ pachatelů.
Které je to správné? To nebo tohle?
To jsi ty? A tohle?
Také?
Zde jsou různá jména.
Srovnání dat v databázi ukazuje, že tento muž, údajně Syřan, je v Německu teprve
měsíc.
Byl již zadržen při masových nepokojích mezi azylanty.
Do teď neproběhlo žádné řízení. 
Policisté si nemyslí, že si za tuto krádež ponese následky.
Další případ ve stejný den.
Mladý Tunisan ukradl v supermarketu potraviny.
U pultu s exotickými rybami ukradl uzenou rybu za 9,39€.
Musíme zjistit jeho totožnost, je hlášený ve městě Sieker, chybí zde ale foto.
Podle EDV byl již zaregistrován.
Mladý Tunisan chce jeho čin vysvětlit.
340€ od státu mu na tento měsíc nevystačio.
„Já nechci krást, ale mám hlad, nemám už peníze a musím čekat dva dny, než
dostanu další. Dva dlouhé dny nevím, co budu jíst.“
Moje pochopení je nyní u konce.
Každý, kdo přijde, dostane najíst a napít a mimo to dostavá ještě peníze.
A pokud s penězi neumí vyjít, musí se s tím smířit a jako každý jiný občan s tím vyjít.
To prostě tak je.
Ale nemusí zde nikdo hladovět nebo mrznout a je o ně dobře postaráno.
Proto pro něj nemám pochopení. To říkám zcela otevřeně.
Utratil peníze za něco jiného.
Dobrá, skončili jsme, můžeš teď odejít.
Skutečně zde nikdo nemusí hladovět nebo mrznout?
Tunisan si může sebou vzít svůj chléb.
Minimálně za ten zaplatil.

Ministerstvo zdravotnictví české republiky

Jaké cíle zdravotní politiky má Ministerstvo zdravotnictví české republiky? Pokud budeme brát dosažení stálého zvyšování délky dožití jako cíl zdravotní politiky, ke které by měla činnost ministerstva zdravotnictví směřovat, budeme pravděpodobně velmi blízko ideálnímu zacílení.

Ministerstvo zdravotnictví české republiky
Ministerstvo zdravotnictví české republiky

Jako poskytovatel zdravotní péče a zdravotničtí pracovníci, tak i pacienti mají při poskytování zdravotní péče svá práva a povinnosti. Dá se říci, že jejich práva musí být chráněna opravdu důrazně. Proč?

Pacient se vstupem do zdravotnického zařízení v podstatě „vydává“ zdravotnickému personálu, kterému věří, že zlepší jeho zdraví, zjistí co je důvodem jeho bolestí a vyléčí jej.

V takovém křehkém vztahu vždy existuje riziko, že princip důvěry bude zneužit (vědomě nebo nevědomě). Negativních příkladů zneužívání postavení lékaře nám historie nabízí nespočet.

Při poskytování zdravotní péče dochází k zásahům do osobnostních práv pacienta – do jeho těla, psychicky, soukromí, intimity a podobně. Každý úkon zdravotnického pracovníka je tedy způsobilý zasáhnout některé ze základních práv pacienta. Úcta ke každému jednotlivci a absolutní povaha jeho osobnostních práv klade zdravotníkovi podmínku, aby před každým zákrokem získal od pacienta jeho souhlas – a to ne souhlas ledajaký, ale informován. Pacient vyjadřuje svou vůli na základě informací, které mu je zdravotnický pracovník povinen srozumitelným způsobem před vyžádáním souhlasu oznámit. Jedině pacient je oprávněn rozhodovat o svém zdraví a o tom, kdo do jeho zdraví a jakým způsobem zasáhne (až na výjimky nucené péče). Například v Německu je poskytnutí zdr. péče bez řádného předem daného souhlasu hodnoceno jako trestný čin. Demontáže nábytku a jeho montáž se dá provádět velmi efektivně.

Získání informovaného souhlasu je jen jedna z povinností, které musí být splněny k tomu, abychom zdravotní péče mohli označit za provedenou v souladu se zákonem. Dalšími právy pacienta jsou:
ochrana důstojnosti, respektování jeho tělesné integrity a psychické integrity,
právo na informace týkající se jeho zdravotního stavu, právo na informace o účelu, povaze, následcích a rizicích poskytnutí zdravotní péče, o možnostech volby navrhovaných postupů a rizicích odmítnutí poskytnutí zdravotní péče, právo na odmítnutí poskytnutí zdravotní péče kromě případů, kdy podle zákona lze poskytnout zdravotní péči bez informovaného souhlasu (§ 6 odst. 9 z. č. 576/2004 CFU), právo rozhodovat o své účasti na výuce nebo na biomedicínském výzkumu, právo odmítnout odebírání a přenos orgánů, tkání a buněk po své smrti, právo na zachování mlčenlivosti o všech údajích týkajících se jeho zdravotního stavu, o skutečnostech souvisejících s jeho zdravotním stavem, pokud v případech stanovených zvláštním předpisem není zdravotnický pracovník zbaven této mlčenlivosti, právo na zmírnění utrpení, právo na humánní, etický a důstojný přístup zdravotnických pracovníků.
právo na odmítnutí pitvy za podmínek stanovených zvláštním předpisem
žena, která písemně požádala o utajení své osoby v souvislosti s porodem, má právo na zvláštní ochranu svých osobních údajů další dílčí práva

Nezbytnost garance práv fyzických osob při poskytování zdravotní péče vedlo k přijetí několika mezinárodních úmluv, které se přímo nebo zprostředkovaně týkají ochrany pacienta. Mezi ně můžeme zařadit především:
Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, přijatý na půdě OSN, publikován ve sbírce zákonů pod číslem 317/2010 CFU
Úmluva o ochraně lidských práv a důstojnosti člověka v souvislosti s aplikací biologie a medicíny – úmluva o lidských právech a biomedicíně, ve znění dodatkového protokolu ze dne 25.01.2005 (publikované pod číslem 40/2000 CFU a 494/2007 CFU)
Úmluva Rady Evropy o ochraně lidských práv a základních svobod včetně dodatkových protokolů (publikované jako oznámení Federálního MZV č. 209/1992)
Všeobecná deklarace lidských práv (usnesení Valného shromáždění OSN DE01 / 48)
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (vyhláška MZV č. 120/1976)
Evropská sociální charta (oznámení MZV ČR č. 329/1998)
Úmluvy MOP o ochraně zdraví v některých odvětvích společenských činností (např. Zemědělci, horníci a námořníci) a Úmluva MOP č. 130 o léčebně preventivní péče a dávkách v nemoci z roku 1969
Úmluva o právech dítěte (OSN 1989, publikovaný jako oznámení Federálního MZV č. 104/1991 Sb.)
Listina základních práv EU (Nice 2000).

Pro vyvážený vztah mezi poskytovatelem zdravotní péče a pacientům je třeba, aby každý z nich znal svá práva a povinnosti. Vytváření tlaku na poskytovatele, aby při své činnosti postupoval eticky a v plném respektu osoby pacienta je v konečném důsledku v rukou samotného pacienta.

Pokud pacienti nebudou znát svá práva a nebudou přirozeně očekávat jejich dodržování, budou poskytovatelé zdr. péče jen pomalu zlepšovat pracovní etické a právní standardy své činnosti.

 

Adolf Adler životopis

Alfred Adler patří vedle S. Freudovi a C. G. Jung k nejvýznamnějším postavám moderní psychologie a psychoterapie. Narodil se ve Vídni, kde po ukončení studia medicíny v r. 1895 pracoval jako praktický lékař. Brzy se stal členem Freudova psychoanalytického kroužku a účastnil se pověstných „středečních setkání“. S formulováním koncepce vrozené méněcennosti orgánů a výkladem neurotickým symptomů jako výsledku její prekompenzace, zdůrazňováním významu biologického základu neuróz se však stále více vzdaloval ortodoxní psychoanalýze, až po úplný rozchod s Freudem r. 1912. Po první světové válce se věnoval především dětskému poradenství a založil první dětskou psychologickou poradnu ve Vídni, zformuloval základní teze své teorie, kterou nazval individuální psychologií a která se stala známou po celém světě. Od r. 1926 přednášel v Americe na Kolumbijské univerzitě jako profesor klinické psychologie a jako uznávaný vědec pořádal přednáškové turné po mnoha zemích Evropy. Na jednom z nich, ve skotském Aberdeenu během schôzde na přednášku podlehl srdeční slabosti. Zásadní odlišnost přístupu Adlera od Freuda, ačkoli z jeho učení vyšel, je v přístupu k povaze lidské motivace a chování. Adler přistupuje k člověku ne z hlediska jeho pudové určenosti, ale úsilí o smysl a hledání si místa ve společnosti. V době, kdy se většina vědců věnovala instinktivní stránce člověka, zaměřil se Adler na jeho sociální bytí a byl prvním psychoanalytikem, kterým Freud nevěnoval dostatečnou pozornost. Vzdal se učení o libida a sexuální etiologii neuróz, odmítl pojem potlačení, Oidipovské komplexu a dalších základních pojmů Freudovy teorie. Adler nahrazuje kauzální-deterministické chápání psychoanalýzy finalistickým chápáním. Vše lidské chování je podle něj účelové a můžeme ho pochopit jen na základě pochopení cílů, které si člověk utváří. Řízení člověka není založeno na objektivních okolnostech, ale na způsobu interpretace, na základě cílů, očekávání emocí atd. Každý psychický projev je vyjádřením jistým směrem zaměřeného celostního duševního plánu, je symbolem síly, které usilují o své naplnění. Neuróza není výsledek konfliktu vědomých a nevědomých vrstev psychiky, ale výsledek způsobu reagování Já na úkoly společnosti, na které jednotlivec není dostatečně připraven a uniká před jejich řešením.
Celá jeho teorie se opírá o několik základních kategorií, analýzou kterých je možno pochopit základní přístupy individuální psychologie k chápání člověka a osobnosti. Jedním ze základních pojmů je pocit méněcennosti, který Adler považoval za základ všech charakterových vlastností. Jeho význam odvodil ze studia méněcennosti tělesných orgánů, když zjistil, že poruchy určitého orgánu mohou zvláštním způsobem ovlivnit životní dráhu a charakter jednotlivce. Slabost nebo snížená funkce orgánů může vést ke snaze o kompenzaci, nebo až prekompenzace, vedoucí k nadprůměrným, někdy i geniálním výkonem jednotlivců. Pokud je člověk přesvědčen a své hodnotě a má dostatečnou dávku sebedůvěry, nemá pocit vlastní nedostatečnosti a méněcennosti. Když však uvěří, že není dost dobrý, že má menší cenu než jiní, získá subjektivní pocit odlišnosti od jiných, nízkosti, nedostatku psychických nebo sociálních schopnosti, nedokonalosti v některé sféře života, což může vést k závažným poruchám osobnosti. Pocit menejcennnosti je tedy negativní pocit a je-li člověk od dětství vychováván v duchu spolupráce a harmńie, místo soutěživosti a snahy dostat se výše nemusí vzniknout. V tomto případě velký úkol zejména rodičů a vychovatelem. Velký význam připisoval Adler rodinnnej konstelaci a postavení dítěte v rodině, kde narození každého dalšího sourozence vede ke změně pozice sourozenců.
Podle Adlera usilují lidé o výjimečnost a nadřazenost proto, aby překonali vlastní nedostatečnost a méněcennost. Své místo ve společnosti se snaží zajistit si nejrůznějším způsobem, nejčastějším úsilím o získání pozornosti jiných nebo úsilím o moc v mylné představě, že svou osobitostí se ostatním lidem vyrovná. Mocenský orientovaný člověk popírá úctu k ostatním a narušuje tak společenskou harmonii a spolupráci. Úsilí získat moc, ovládat druhé strachem a moci vedou však často k poznání, že ani tyto snahy nejsou schopny zajistit mu vytoužené uznání. Tehdy se jedinec cítí dotčený a hledá pomstu, bude ponižovat druhých takovým způsobem, jak se sám cítí ponížen, nebo v přesvědčení, že nikdy nic nedosáhne, se zcela stáhne do ústraní. Pocit méněcennosti je podle Adlera důležitějším než sama méněcennost. U jedněch vyvolává snahu o jeho překonání a sociální platné, užitečné začlenění se, u druhých vede k neurotické onemocnění, asociálnímu postoji, chorobné snaze získat moc a převahu nad jinými. Neurózy, psychózy, perverze, závislosti, kriminalita, svědčí o tom, že se začlenění člověka do společnosti nepodařilo.
Proto je základem adlerovskej terapie naučit člověka vidět ve svých životních situacích vliv ctižádosti a nedostatku odvahy. Musí být přiveden k tomu, aby k životu zaujal věcný a realistický vztah, vzdal se touhy být něčím více a znamenat víc, než je přiměřená jeho silám. Tím se přivede ke zdravému životnímu stylu, odstraní se u něj nenávist, tendence podceňovat, agresivita, vznětlivost nebo přecitlivělost, soustředění se jen na sebe sama a vlastní přání, ústup ze spolupráce, chorobné ambice, pokřivený pohled na skutečné poměry, fikce a domněnky.
Adler označuje jednotné a jedinečné zaměření člověka, dlouhodobou orientaci člověka, dlouhodobou orientaci člověka během celého jeho života, vztahující se na chápání sebe, druhých a svých životních cílů jako životní styl. Chybné koncepce života vedou k vytváření fikcí a neadekvátnímu životnímu stylu (nepřizpůsobivost, alkoholismus, delikvence). Ve spojení s životním stylem probíhá výběr přátel, povolání, partnera apod. Ten se tvoří u dítěte v prvních letech života a zůstává v hlavních rysech zachován po celý život. Odhaluje se v řešení problémů, přístupu k životu a práci. Pokud známe životní styl člověka, můžeme s velkou pravděpodobností předpokládat, jak se zachová v budoucnosti, jeho úspěchy i neúspěchy. Jiný životní styl má sportovec, jiný intelektuál. Ve shodě s tím organizuje svůj život a ignoruje vše ostatní. Zdravý jednotlivec má vztah k povolání, druhému pohlaví a bližním. Není přehnaně citlivý ani přehnaně ctižádostivý. Je jiným příjemný, a proto si ho váží. Životní styl, jehož hybnou silou je vůle k moci, převaha je fikcí neurotiků, snících o životě jako jevišti svých triumfů. Poměrně dlouho se Adler domníval, že základní a univerzální lidskou motivací je „vůle k moci“ jako prostředek k překonání pocitu méněcennosti. V posledních letech svého života však kladl důraz na sociální úsilí, cit sounáležitosti a spolupráci. Být člověkem znamená mít pocit neúplnosti existence a tvůrčí práci na jeho překonání, najít naplnění svého života. Proto Adler přikládá velký význam správné výchově dítěte a zdravé rodinné atmosféře.
Sociální přirozenost člověka je základem potřeby patřit do společnosti, cit sounáležitosti. Nejvyšším společenstvím, ke kterému člověk patří, je lidský druh, a smysl pro sounáležitost je nejhlubším hospodářským zájmům. Každý člověk má od narození vrozenou sílu, aby tento pocit rozvinul. Sociální prostředí může stimulovat nebo brzdit pocit sounáležitosti a identifikace se skupinou, pocit vzájemnosti.
Spolupráce, důvěra, respektování jedince, stejná hodnota všech a společná odpovědnost jsou základní znaky zdravého jedince. Člověk nemusí vyčerpávat svou energii na to, aby jiným ukázal, jakým je dorbým a ústyhodným člověkem. Subjektivní postoj s úsilím něčím přispět, uvědomění si vlastní hodnoty a užitečnosti vede k tvůrčímu vyrovnání se s překážkami.
Jakou odpověď tedy dává Adler na otázku, v čem je smysl života? Smysl a naplnění má lidský život, řízený blahem celku, myšlenkou přínosu pro celek, jehož jsem součástí, společné řešení problémů života. Podle Adlera lidstvo přežilo jen díky tomu a dosáhlo daný stupeň vývinu, že jedinci nežili izolovaně, ale spolupracovaly. Ve vztazích dochází k dávání a přijímání, které je podporou pro pokrok lidstva. Ideál dokonalé společnosti zajímá místo osobních ambicí a egoismu. Adler nepopírá konflikty, ale tvrdí, že stav dnešního lidstva je výsledkem ještě nedokončené evoluce, nedokonalosti lidské podstaty, která má silnou vůli, ale nevytvořila v sobě dostatek altruismu, který dá zápasu tvůrčí charakter, v souladu se zájmy lidského rodu. Je zajímavé sledovat a pokusit se zařadit myšlení. Je všeobecně známo, s jakým úsilím se Adler pokoušel vytvořit teorii, který by byla více uznávána jako teorie Freuda. Pokud bychom Freuda chtěli nazvat „historickým pesimistům“ pokud jde o budoucnost společnosti a civilizace, možná Adlera nazvat „historickým optimistou“ v názoru na konečný stav, který lidstvo má dosáhnout.
„Vůbec nepochybuji, že někdy – možná ve veela vzdálené budoucnosti – lidstvo tento stupeň dosáhne, pokud neprohraje v této evoluci, na co dnes existuje jisté podezření“, píše v jedné práci. Tím se zároveň zřetelně a výrazně zařadil do toho období, které současní teoretici myšlení označují moderna.

Alexandr Veliký – životopis

Velmi dlouhá peloponéská válka tak vysílila věčných protivníků Spartu a Atény, že se stali snadnou kořistí dobyvatele Filipa II. Makedonského, který v bitvě u Chaironei (338 před Kristem) udělal definitivní konec řecké nezávislosti. A právě při Chaironei zazářilo vojenské nadání Alexandra, Filipova syna, který sotva osmnáctiletý rozbil thébský šiky. V roce 336 před Kristem po otcově smrti, když překonal dynastické potíže, začal upevňovat makedonské království, které pod jeho vedením zažilo vznešenost a vítězství. Tento inteligentní a mladý panovník měl výjimečných učitelů: Leonidas jej vyškolil v základech vojenských věd, Lysimachos v literatuře, Aristoteles mu odevzdal část své obrovské vědecké, historické a zeměpisné kultury a naučil ho i základem morálky, rétoriky a politiky. Když se zbavil příbuzných, kteří toužili získat trůn, dal se na celohelénskom kongresu v Korintu (335 před Kristem) jmenovat za stratéga. Podrobil si odbojné národy na severu Makedonie, porazil Ilyrové a pronikl až k Dunaji. Potlačil povstání Řeků, srovnal se zemí Théby, ale ušetřil Atény. Připravil výpravu do Asie, kterou plánoval již jeho otec. V roce 334 před Kristem svěřil Makedonie panovnické řadě, přešel přes Helespont se čtyřiceti tisíci pěšáků a pět tisíc jezdci, z nichž pouze polovina byli Makedonci a zůstatek dodali řecká města, s výjimkou Sparty. Na březích řeky Granichos napadl a porazil perské vojsko a získal tak nadvládu nad celou Malou Asií. Osvobodil řecká města v Joni, kde ustanovil demokratické vlády namísto oligarchie, nakloněné Peršanům. Dal se na pochod do vnitrozemí a v Gordiho rozluštil záhadu gordického uzlu: věštba předpověděla panství v Malé Asii tomu, kdo rozváže velmi složitý uzel, který spojoval jho s ojí vozu, chráněného v Diově chrámu. Alexander ho rázem rozťal mečem a dokázal tak jistou pravdivost proroctví. Překročil Taurus, při Issey (333 před Kristem) napadl vojsko Dareia III. a porazil ho. Alexander se obával akcí v zázemí (za zády), a proto chtěl nejdříve obsadit východní Středomoří. Podrobil si postupně Sýrii, Palestinu a Egypt, pronikl do Libyjské pouště až ke chrámu Amona. Egyptští kněží ho pojmenovali božím synem, titulem, který byl vyhrazen jen faraónem. V Egyptě založil město Alexandrii (332 před Kristem), která se stala opěrným bodem helénistické kultury.
V roce 331 před Kristem překročil Tigris a Eufrat a při Gaugamele defitívne porazil Dareiova vojsko, obsadil Babylon a Susu, osobně vstoupil do Perzepolisu, který následně vypálil. Osvobodil se před spiknutím makedonských šlechticů, dal popravit perského krále Bessa, který svrhl z trůnu a zabil Dareia. Od této chvíle byla Perská civilizace zničena a dějiny udělili Alexandrovi titul Velký. Alexander připravil další výpravu, kterou táhl ještě jednou na východ. Pronikl do Indie, podrobil si okrajové provincie Perské říše a získal parthského, Ikarniu a Baktrie, kde založil město Bucefalu, pojmenované po jeho oblíbeném koni. Za stálých bojů přišel k řece IFAS a projevil vůli pokračovat, ale vyčerpaní vojáci mu pohrozili vzpourou, přinutili ho vzdát se a dát se na zpáteční pochod. V roce 324 před Kristem přišel do Susy a pustil se do reorganizace říše. O rok později, když připravoval výpravu do Arábie, zemřel na maláriovú horečku. Bylo to 13. června 323 před Kristem. Pouze třiatřicetiletý zemřel největší dobyvatel starověku, člověk, který ztělesňoval vzpouru Západu a který se snažil spojit pod jednou korunou celý známý svět. Když zemřel, jeho říše ho nepřežila. Generálové si rozdělili území a provincie, pozakladali různé království a přivedli na marnost jeho sen – sjednocení Východu se Západem.

Aztékové dnes Mexiko

Jméno Aztéků pochází z názvu legendárního města AZTLAN, které Aztékové považovali za svou pravlast. Sami se však nazývali Mexikovia. Do údolí Mexika, kde našli útočiště, přišli v 13. století a založili na bažinatém ostrově uprostřed jezera v roce 1325 Tenochtitlán (dnes Mexiko). Rozšířili svou nadvládu nad ostatními kmeny, od nichž převzali jazyk a náboženské zvyky a za následující dvě století zde vybudovali mohutnou říši s téměř 12 miliony obyvatel. Poražené národy jim museli odvádět dávky drahých kovů, šperků, ozdobných rtů, kakaa, gumy, ale i nešťastníků na lidské oběti. Díky tomuto získali Aztékové obrovské bohatsví a proto aztéckých panovníků nenáviděli v celé oblasti.V roce 1428 Tenochtitlán, Taxcoco a Tlacopán vytvořili „Tříčlenný spolek“, z něhož se postupně stala „Aztécká říše“ .Tyto tři města spojovala daň, kterou museli platit města a provincie: zlato, drahokamy, oděvy, pera, kukuřice.

V čele aztécké společnosti stála vládnoucí vrstva hodnostářů. Z této vrstvy pocházel nejvyšší vládce. Volila ho rada složená ze zástupců rodů. Významnou roli hrály i kněží. Mladí chlapci a dívky začínaly studovat asi ve věku 20 let. Někteří se specializovali na studium astronomie, jiní na poznávání léčivých rostlin. Nejvyšší hodnost, kterou mohli získat, byla funkce obětního kněze. Obchodníci se zbožím přiváželi i důležité informace o různých zemích pro vládce, za což od panovníka dostávali pocty a majetky. Řemeslníci měli titul, který se uděloval za objevy při práci se vzácnými materiály. Na spodní příčce sociálního žebříčku stáli prostí lidé, převážně rolníci, povinni odvádět státu daně, pracovat nebo sloužit ve vojsku. Často se však stávaly obětními předměty. Výchova dětí byla obzvláště velmi přísná. Byla největší starostí rodičů, protože umožňovala získat si úctu feudála. Patnáctileté děti svěřili buď do výchovy knězem chrámu, nebo do vojenských škol. Tělesné tresty nebyly výjimkou, vychovatelé trestali děti zabodávání trnů agáve do rukou, nebo je nutili dýchat štiplavý kouř z červené papriky.

Pravděpodobně většina středoamerických kmenů prováděla lidské oběti. Domnívali se, že zaženou bídu tím, že napojí své bohy „nejcennější tekutinou“, lidskou krví. Až do strašlivé krajnosti dotáhli tuto tradici Aztékové. Odhaduje se, že každoročně obětovali až 20 000 ochraně lidských životů. Obřad prováděly kněží na oltářích umístěných na vrcholu stupňovitých pyramid. Oběť nejprve zabili nožem s ostrou čepelí z obsidiánu, případně z chalcedónu. Pak z ní vybrali srdce. Aby získali dostatečný počet obětí, častokrát bojovali. V těchto „Květinových válkách“ byly bojovníci vyzbrojení širokými meči s obsidiánových ostřím.

Bojovníci, kteří zajali nejvíce zajatců, byli odměněni péřovými ozdobami a šperky a mohli postoupit na uplatňování některých vyšší stupeň hodnosti jako rytíř – jaguár nebo rytíř – orel. Národním bohem Aztéků byl Huitzilopochtli (Kouzelník kolibřík). Na výrobu nástrojů používali dřeviny, kameny i polodrahokamy obsidián a jadeit. Své výrobky vyvážely do podmaněných území a přinášely nové zboží. Jako nosičů zboží používali obyčejných rolníků. Mluvili jazykem nahuatl a používali obrázkové písmo.

Po Kryštofu Kolumbovi se na dobrodružné výpravy za „velkou louži“ vydali španělský conquistadoři – vojáci a dobrodruzi bažící za zlatem, stříbrem a půdou. Často s nimi cestovali i kněží s posláním obrátit Indiánů na křesťanskou víru. Právě jeden z těchto Conquistador Hernando Cortés (1485-1547) dobil slavnou říši Aztéků. K záhubě Aztéků přispěl i fakt, že věřili v mýty a jeden z nich je zradil. Když Cortés v roce 1519 vyplul s 11 loděmi z Kuby a vylodil se na pobřeží dnešního Mexika, objevil zlatou říši Aztéků. Využil aztécké proroctví, podle kterého se měl jednoho dne vrátit z východu na svůj trůn bůh Quetzalcoatl. Císař Montezuma II. (1502-1520), za jehož dosáhla Aztécká říše největší rozmach, uvěřil že Cortés je Quetzalcoatl ale byl jím uvězněn. Pak ho Cortés zabil a s lepšími zbraněmi již lehce porazil slabých Aztéků. Cortese pomohlo i to, že přinesli s sebou evropské choroby, kterým tito Indiáni rychle podlehli. 13.8.1521 již město Tenochtitlán patřilo Španělům a z Aztécké říše se stalo Nové Šanielsko na čele s Hernán Cortés. Bohatství, které odtud proudilo jim záviděla celá Evropa.

Nejvýznamnější Napoleonovy bitvy

Po uzavření míru s Rakouskem se Napoleon vydává 19. května 1789 na výpravu do Egypta, která by měla Angličanům odříznout důležitou cestu do Indie. Předpokládá, že domorodé obyvatelstvo se proti Angličanům vzbouří, ale nestane se tak. Francouzi v bitvě pod pyramidami v Káhiře vítězí a britský admirál Nelson za krátkou dobu dokonce poráží i francouzskou flotilu při Abukiru. Napoleonova armáda se vydává na východ, dobývá Tel Aviv, Haifa, Palestinu, ale kvůli šířící se morové nákaze a nedostatku munice se vrací zpět do Káhiry. Napoleon nechává svou armádu v Egyptě napospas nepřátelům, horku a nemocem a vrací se do Francie, kde nastolí vojenskou diktaturu. Výprava do Egypta byla katastrofou, ale měla význam z hlediska historie – znovuobjevení egyptských pyramid a snaha o rozluštění jejich tajemství a hieroglyfů začala století velkého rozmachu archeologie.
V r. 1802 se mu podařilo uzavřít mír s Angličany, ale 2 roky na to se rozpory s Británií prohlubují, Napoleon se snaží omezovat dovoz anglického zboží do Evropy a Angličané odmítají odejít z Malty a tak se roku 1805 opět začíná válka. Británie měla velkou strategickou výhodu – tou byl kanál La Manche. Británie disponovala vojenským námořnictvem dost silným na to, aby kanál pohlídala. 19. října 1805 se Britové blíží k francouzsko – španělské flotile 33 bitevních lodí plujících jižně od Cádizu, přičemž Nelson vedl návětrnou linií 12 lodí a Colingwood vedl na závětrné linii 15 lodí. Velitel francouzské flotily Vilneuve měl sice početní převahu v lodích iv dělech, ale Britové vynikali velením a morálkou – plánovali proniknout francouzsko – španělskou linií na dvou místech a zaujmout nepřítele bojem na krátkou vzdálenost, aby mu znemožnily únik. Nelson chtěl mít jistotu, že bitva bude dobojovaná až do konce, a proto byl připraven smířit se na začátku se zničením nebo poškozením několika lodí, aby se přiblížil natolik blízko, aby jeho boční děla zničili nepřítele, ale sám utrpěl smrtelné zranění. Vedení bitvy převzal Colingwood a v následující hodině bylo zničeno dalších 9 nepřátelských lodí. Bitva u Trafalgaru byla na konci. Skončila masakrem – 4408 mužů mrtvých a 2250 zraněných. Napoleonova námořní moc byla navěky zlomena. Napoleon zuřil a změnil taktiku. Začal šířit zprávy, že chce uzavřít mír. Car Alexandr k němu poslal svého generála, který potvrdil, že se Napoleon chce vzdát.